Krakatit

Příběh inženýra Prokopa, nešťastného vynálezce třaskaviny nevídaných účinků, který se nedobrovolně zaplete s bezohlednými militaristy, bývá tradičně hodnocen jako utopie s vědeckofantastickými prvky. Čapkův román Krakatit (1924), jehož název je inspirován katastrofálním výbuchem sopečného ostrova Krakatau v roce 1883, však v sobě nese poselství mnohem složitější, než je prosté varování před možným zneužitím technických objevů. Cestu geniálního chemika za poznáním, že nikoliv velký čin, ale pouze drobná všední práce může lidstvu přinést dobro, totiž v knize neustále doprovází mlha snu, halucinace, noční můry… A protože není možné jasně odlišit, co je ve vyprávění ještě "skutečnost", a co už výplod horečnatého Prokopova mozku, otevírá tak autor vlastně otázku, která je pro jeho psaní typická, totiž otázku po možnostech poznání reality jako takové. K tomu se připojuje další významný motiv - hrdinův erotický život. Hnán chimérou osudové krásky naváže Prokop intimní vztahy s nejrůznějšími ženami, od prosté venkovské dívky až po svůdnou princeznu, zpronevěřující se svému postavení a rodokmenu. Jde o vztahy napjaté, prosycené nejen vášní, ale i úzkostí. To je ostatně také důvod, proč literární historik Oldřich Králík v Krakatitu spatřoval "sexuální báseň".