Živant a umrlanti

Když básník Ladislav Stehlík pracoval na své trilogii Země zamyšlená a psal o Šumavě, chtěl připomenout také šumavské toulky malíře a dřevorytce Josefa Váchala. Prostřednictvím jejich společného přítele, ing. Josefa Řeřichy, se proto odhodlal Váchala požádat o jeho vzpomínky. Váchal žil v té době ve Studeňanech, stranou veškerého dění. Na Stehlíkovu výzvu se díval nedůvěřivě, ale příteli Řeřichovi odepsal. Ladislav Stehlík mu pak už sám v děkovném dopise připomněl jejich další společné známé, faráře Františka Kašpara, malíře Josefa Hodka a také krajinu kolem Olšan, kam Váchal jezdil k rodičům své ženy Máši Pešulové, vrch Slavník u Neprachov, nicovskou faru i nedaleký Myslív, kde zase na zdejší škole patnáct let učil on sám. Vzdálené vzpomínky na milá místa a přátele nakonec nenechala Váchala chladným a inspirovala ho k sepsání téměř padesátistránkového dopisu. Snadno si lze představit nadšení, které musel Ladislav Stehlík zažívat, když mu v únoru roku 1956 pošta Váchalovo psaní doručila. V dopise už nenajdeme žádné líčení jeho šumavských putování, ale svérázný román Živant a umrlanti, který Váchal situoval do Stehlíkem mu připomínané krajiny mezi Žinkovy, Sušicí, Horažďovicemi a Kasejovicemi. Váchal zde coby živant na vrchu Spravedlnost u Rabí rozmlouvá se třemi Stíny - umrlanty o spravedlnosti dějin a lidského údělu. Jejich disputace je plná odkazů na společné známé a je jisté, že Váchal se jeho psaním dobře bavil a Ladislav Stehlík jako čtenář také. Dopis byl pak řadu let uložený v básníkově osobním archivu jako cenná relikvie. V roce 1995 se ho dcera Ladislava Stehlíka, historička umění Blanka Stehlíková, rozhodla zpřístupnit čtenářům a ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka vyšel Živant a umrlanti knižně.... celý text