Co báby nevěděly

Osudy rodu Neyhauserů, tak barvitě popsané v románu Co mi báby povídaly, se dočkaly dalšího pokračování. V prvním díle bába Anna a mnoho dalších postav knihy zahynulo, když Netolice zmasakrovalo císařské vojsko. Na pozadí všeobecného zmaru se ale život hlásí o svá práva a přeživší pohřbívají mrtvé, zastřešují ruiny domů a snaží se přečkat zimu... Časovým skokem nás nová kniha posouvá o několik let dál. Celá Evropa se zmítá v osidlech třicetileté války. Ta se nevyhýbá ani Netolicím. Městem procházejí jednotky císařské armády, v lesích se schovávají zběhové a Netolice neuniknou ani nájezdu Švédů. Neyhauserové nejsou šlechtici. Jsou to sedláci, řezníci, obchodníci, porybní. Lidé bez zvláštních privilegií. S nimi poznáváme odvrácenou tvář války. Rabování žoldnéřů, kteří si berou bez ptaní, manévry vojsk na čerstvě osetých polích, znásilňování. Je třeba být neustále bdělý a když se blíží nebezpečí, popadnout děti a dobytek a utíkat do lesů. Vymýšlet skrýše, aby zůstalo uchráněno alespoň to málo, co ještě zůstalo. Ale přes to všechno se pořád rodí a vyrůstají děti, činorodí lidé pracují a zvelebují svoje domovy a snaží se i v tak nelehké době uchovat důstojnost a kvalitu života. Takovými lidmi jsou i hlavní postavy knihy, sedlák a primas Netolic Jan Neyhauser, jeho žena Růžena se sestrou Albínou, jejich děti i Eva ze Smědče. Nadějeplné i pro nás v dnešní době je, že láska si vždy najde svoji cestu. Autorka, bytostně sžitá s Netolicemi, kde jako malá vyrůstala v prastarém Neyhauserovském domě, se do něj po letech prožitých v daleké Kanadě ráda vrací. Postupně ho zvelebuje a v jeho zdech se může plně věnovat studiu uplynulých časů. V současnosti píše další knihu, mapující ještě dávnější osudy rodu Neyhauserů, a já doufám, že se jí brzy dočkáme.