Delfíní lidé

Roku 1945 se vydává ovdovělá Němka Helga se dvěma syny, Erichem a Zeppim, do Venezuely, kde na ni čeká její švagr Klaus. Klaus jí nabídl sňatek a nový život daleko od zpustošeného Německa. Příroda však brzy změní jejich plány: letadlo s nimi havaruje v džungli a oni se tak ocitají v prostředí, které jim nedovolí žít nadále tak, jak byli zvyklí. Vypravěčem je šestnáctiletý Erich. Postupně ztrácí iluze o vštěpované výchově, evropských hodnotách, Klausovi i své matce. Učí se znát skutečnou hodnotu mezilidských vztahů, nalézá v sobě schopnost nepoddat se, nevzdávat se a přežít. Autor čtenáře neustále překvapuje dějovými zvraty; má smysl pro groteskno i tragiku. Neváhá sáhnout po otřepaném žánru dobrodružného románu a dokáže ho suveréně naplnit. Je ovšem natolik poučený a zdatný, že se žánrovým schématem nenechá svazovat a dokáže jít hloub. V románu, který se čte jedním dechem, přesvědčivě provede čtenáře Erichovou iniciací; sarkasticky ukáže, jak evropské návyky selhávají v cizorodém prostředí; a dovede příběh ke konci, který je i není happyendem.