Nietzsche a bludný kruh

Spolu s Nietzschem Gillesa Deleuze, jemuž je Klossowského kniha věnována, patří Nietzsche a bludný kruh (1969) k nejvýznamnějším dokumentům francouzského nietzscheánství. Michel Foucault o ní řekl, že je to největší filosofická kniha, jakou kdy četl – vedle Nietzscheho samotného. Klossowski coby znalec a překladatel Nietzschovy nevydané pozůstalosti rozvíjí s využitím četných citátů úvahu na pomezí filologie, filosofie a básnictví, v níž Nietzscheho představuje jakožto snad vůbec nejradikálnějšího materialistu, pisatele, který promýšlí i sebe sama – své iluzivní já – coby pole pudů, myšlenek a jejich vzájemných střetů. Podle Klossowského nevycházejí Nietzscheovy myšlenky z osobní patologie, nýbrž jsou patologicky používány, přičemž ukotvení nacházejí ve filosofových proměnlivých tělesných a mentálních stavech. Domnělé nietzscheánské teze typu „věčného návratu“ či „vůle k moci“ jsou u Klossowského znovu vpleteny do tkáně souvislostí a rozporů, z nichž se nikdy nemohou zcela osvobodit: odtud „bludný kruh“ v názvu. Kniha se stala zásadním textem pro obnovený zájem o Nietzschovo dílo v sedmdesátých letech a výrazně ovlivnila řadu klasických textů moderní filosofie.