Pohádky skřítka Bonifáce

Psali jsme tu nedávno o Vičarově knížce Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce (2007). Koncem loňského roku se jí dostalo pokračování a opět ilustrovaného Jaromírem Františkem Palmem (nar. 1963); znovu také v kresebném stylu Adolfa Borna. Věnujme se ale teď vlastnímu textu. Sestává z deseti samostatných pohádek a dalších šesti uzavřených do příběhu O nemocné Liběnce aneb skřítek Bonifác vypravuje. Vázaný, vlastním nákladem vydaný svazek uzavírá třináct slok písničkového textu o titulní bytosti, jež je „velikosti vrabce“ a vždy vyzbrojena kouzelnou čepicí. Bonifác opět kouzlí, pomáhá a pohádkami nejen léčí, on v nich i sám vystupuje, přičemž na světě existuje odnepaměti, takže ledacos ovlivnil. Je to vlastně Bůh. Jestli si Ivan Vičar (nar. 1943) nedělá s něčím hlavu, pak je to původnost. Tím však chválabohu nechci říct, že by kdykoli opisoval. Prostě jen rád neví – a připomíná tak jakéhosi božího vypravěče, který vše vidí poprvé a užasle a znovu začíná od píky modelovat zem. Jen díky tomu se taky dovíme, proč pštrosi strkají hlavu do písku (jsou to bývalí fotbaloví brankáři), proč zvířata nemluví lidskou řečí (v Bonifácově Jazykové škole ovšem zapomněli na papoušky, kteří měli zrovna chřipku) i „jak válčily myši s žábami“ (to když se vyhlašovala Miss lesa). Dále zvíme, které zvíře je nejstatečnější a proč tučňáci chodí ve fracích (to prý podle umělců z Paříže). Zvlášť mě zaujala krátká historka na téma „kam zmizeli draci“, která umisťuje na pól (tedy do místa, které „se netočí“) činnou sopku (známou i z verneovky Dobrodružství kapitána Hatterase) a do středu Země houf dinosaurů, kteří tam právě touhle sopkou utekli před dobou ledovou (což pro změnu připomíná Burroughsův Pellucidar). A Vičar si umí pohrát i s jazykem, jak dokazuje nejen pohádka O medjedu a včelách. Jinak dobrácká knížka má ovšem i negativního hrdinu: čaroděje Zlomora ze souhvězdí Velké Černé Pijavice. A jestliže nás nedávno J. K. Rowlingová obšťastnila pravým hororem Mágovo chlupaté srdce – v knize Bajky barda Beedleho –, nastupuje u nás ve stejný čas Ivan Vičar s Pohádkou o chlupaté princezně: v ní dá titulní „krasavici“ dohromady s podobně chlupatým „malým princem“ vychovaným vlčicí. Ano: Mauglí se zde neuvěřitelně snoubí s prvky jako vystřiženými ze Shrecka. A další pohádky? Ta o princezně Kočce stříbrné je pro změnu variantou legendy o zamilované, která nemohla oživit milého, takže nechala sebe i jeho vstoupit do kočičích těl (aniž se však kdy setkají). Následuje pohádková burleska o koktavém princi, kterého jeho nastávající píchne v rozhodující chvíli svatebního obřadu špendlíkem do zadnice, načež princ se hned vyléčí. Ani Pohádka o modrém zajíčkovi (který byl „jiný“, ale šel do světa, uchytil se u cirku a mohl se bohatý vrátit k rodině) nepůsobí věru příliš původně – ovšem tak, jak nám ji autor předkládá, bezesporu původní je. A tak je tomu ve Vičarově nové knížce naštěstí většinou. Finálními poučeními typu „moudřejší ustoupí“ se přitom autor blíží bajkám (lev bojící se myši – a následuje pointa plus ta správná definice strachu), avšak celkovým pojetím pohádek i způsobem jejich reprodukce má nakročeno spíš k Ondřeji Sekorovi, a zvlášť jeho Poště v zoo. Až samozřejmě na to, že u Sekory princ od krále nikdy neměl slíbeno „půl království a supermoderní počítač“…