Strašidelné Čechy

Tyrolský hrabě Otto von Graben zum Stein, který během svého dobrodružného života působil jako žebravý mnich, polní kazatel či učený blázen na dvoře pruského krále, vydal v letech 1731–1741 monumentální trilogii Rozpravy z říše duchů. Dvojice přátelsky disputujících učenců, s ironickým nadhledem reprezentujících dobové postoje obhájců a popíračů strašidel, v ní představuje bezpočet starších i soudobých případů přízračných zjevení. Díky svým nevšedním kvalitám se dnes pozapomenuté dílo stalo – vesměs nepřiznanou – inspirací pro řadu význačných autorů 18. a 19. století a mělo zásadní význam pro ustanovení literárních pravidel duchařského a hororového žánru. Zvláštní pozornost věnoval tajuplným a děsivým příběhům z Čech, které na základě vlastních zkušeností z pražského pobytu ironicky nazývá „republikou duchů“. Kněžna Libuše, Jan Žižka, Bílá paní Perchta, Jan Nepomucký či krkonošský Rýbrcoul a další bájné a historické postavy tu vystupují v napínavých, groteskních i šokujících příbězích, v nichž se českému čtenáři představují v novém a překvapivém světle. Překladatel Marek Vajchr doplnil svůj výbor z Rozprav dialogizovanou předmluvou a zevrubným komentářem, které tvoří podstatnou součást edice a v nichž erudovanou, avšak čtivou formou dokládá nejen zásadní a doposud přehlížený přínos Grabenova díla v literárním a kulturněhistorickém kontextu.