Mehr zum Buch
Kniha Efemeria představuje výběr z více jak třicetileté tvorby fotografa Jaroslava Pulicara (*1954). Jeho snímky hovoří univerzálním jazykem a jejich tvůrce musí zajímat všechno. Ne snad ve smyslu encyklopedickém či uměleckých žánrů, ale ve smyslu lidském. Čím širší je tato škála, tím blíže je opravdovému životu. Zachytit pak s akupunkturní přesností náboj a emoci dané situace v jednom snímku je kus onoho umění vidět a rozprostřít emoce do velké šíře je kus onoho umění žít. Lhostejno, že ne všem fotografiím hned napoprvé rozumíme, máme alespoň co poznávat a rozšiřovat tím svoji citlivost. Umění má totiž především zneklidňovat a vytvářet lidem prostor, což je vlastně přesně to, co nemá naše pohodlná a racionální společnost ráda. Je to autoimunitní reakce zjištění, že limitem (téměř) všeho jsme především my sami. I proto je třeba ctít autory typu Jaroslava Pulicara, kteří, bez nároku na zisk, či popularitu, a tak trochu v ústraní, donkichotsky vytvářejí tento prostor k usebrání a sebezdokonalování. Jeho fotografie prodchnuté elementární důvěrou v člověka a v to, že žít se dá ledasjak, ale může to být plné a tím i krásné.
Buchkauf
Efemeria, Jaroslav Pulicar
- Sprache
- Erscheinungsdatum
- 2021
- product-detail.submit-box.info.binding
- (Hardcover)
Hier könnte deine Bewertung stehen.
- Titel
- Efemeria
- Sprache
- Tschechisch
- Autor*innen
- Jaroslav Pulicar
- Verlag
- Pulicar Jaroslav
- Erscheinungsdatum
- 2021
- Einband
- Hardcover
- Seitenzahl
- 416
- ISBN10
- 8076090113
- ISBN13
- 9788076090118
- Reihe
- Schlagwörter
- Sachbücher, Kunst & Kultur, Hobby, Tschechische Literatur, Kunst, Fotografiebücher, Fotos
- Bewertung
- 4,65 von 5 Sternen
- Beschreibung
- Kniha Efemeria představuje výběr z více jak třicetileté tvorby fotografa Jaroslava Pulicara (*1954). Jeho snímky hovoří univerzálním jazykem a jejich tvůrce musí zajímat všechno. Ne snad ve smyslu encyklopedickém či uměleckých žánrů, ale ve smyslu lidském. Čím širší je tato škála, tím blíže je opravdovému životu. Zachytit pak s akupunkturní přesností náboj a emoci dané situace v jednom snímku je kus onoho umění vidět a rozprostřít emoce do velké šíře je kus onoho umění žít. Lhostejno, že ne všem fotografiím hned napoprvé rozumíme, máme alespoň co poznávat a rozšiřovat tím svoji citlivost. Umění má totiž především zneklidňovat a vytvářet lidem prostor, což je vlastně přesně to, co nemá naše pohodlná a racionální společnost ráda. Je to autoimunitní reakce zjištění, že limitem (téměř) všeho jsme především my sami. I proto je třeba ctít autory typu Jaroslava Pulicara, kteří, bez nároku na zisk, či popularitu, a tak trochu v ústraní, donkichotsky vytvářejí tento prostor k usebrání a sebezdokonalování. Jeho fotografie prodchnuté elementární důvěrou v člověka a v to, že žít se dá ledasjak, ale může to být plné a tím i krásné.