Sebeobjevy

Mehr zum Buch

Anna Venclíková uplatňuje nejdříve v této sbírce jízlivý, až škodolibý tón, jímž komentuje své pocity. Postupně však přechází do mnohem vážnějšího akordu, náhle její řeč zesmutní a pod prahem vnímání se objevují i stopy bolesti. Tak je tomu například při letmé vzpomínce na zemřelého bratra, v obrazech nenaplněho vztahu nebo v třídílném sonetovém zpodobnění rodičovského rozvodového stání. Soudními zdmi prosakuje vážnost okamžiku, jež se posléze přetaví do poznání, že lidské bytí je permanentní nejistota spojena s věčným hledáním životních hodnot. I proto se vnitřní svět člověka neustále sváří mezi rozumem a pudem, depresí a strachem, i proto je zapotřebí odhodlat se k rozhodnutí, jež i přes možný neúspěch přesto posílí otřesené sebevědomí.