Zaorané masové hroby : stalo se před pětasedmdesáti lety

Autor knihy Géza Dunajszky není historik. Jako investigativní novinář nabral odvahu a ohlédl se za tabuizovanými tématy, která od roku 1945 zatěžují mírové soužití Slováků a Maďarů, respektivě Čechů – Slováků a Maďarů. Jeho polský původ – původní jméno Dunajewski – byl mu nápomocen přiblížit se k tématu objektivním způsobem, aby ve své knize uváděl masakry spáchanými jménem všech zákeřných ideologií 20. století. Jako jeden z prvních píše o obětech masakrů spáchanými „maďarskými partizány“ (oddíl Petőfiho v župě Nógrád) přesněji maďarsko-polským partyzánským týmem ve své domovině, v údolí řek Bódva a Slaná v období zima r.1944 – jaro r. 1945. Dále píše o krvavých akcích německých protipratizánských oddílů společně s příslušníky slovenské Hlinkové gardy. Masakry pokračují v slovenských horách, spáchají je partyzáni vycvičeni v Sovětském svazu pod vedením sovětských partyzánských velitelů v období březen 1944 - duben 1945. Série neslavných činů pokračuje i po 4. dubnu 1945, kdy členové zvláštního českého oddílu, zvaném Obranné zpravodajství – OBS založeném v Sovětském svazu v lednu 1945 - pod dohledem sovětských instruktorů dorazili do Bratislavy. Pogromy OBS pokračovaly i po návratu vlády Edvarda Beneše, ale už bez sovětských instruktorů. OBS pod vedením Edvarda Beneše uskutečnil akce v duchu jeho výzvy zveřejněné v denním tisku: "Bude třeba...zlikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků, provést" . (Staroměstské náměstí, 16. května 1945). O den později zaznělo od jiného člena vlády: „Vyčistit republiku celou a úplně od Němce. To je rozkaz pro každého z nás v tomto okamžiku, to je historický úkol naší generace... Každý z nás musí pomoci v procesu vyčištění vlasti. Také armáda musí být nápomocna“ - úryvek z projevu Prokopa Drtiny, který zazněl 17. května 1945 na kongresu Československé národně socialistické strany. Pogromy, spáchané tímto způsobem byly později prohlášeny za válečná tajemství. Lidé, požadující stíhání pachatelů těchto nelidských opatření a masakrů, až do roku 1989 byli pronásledováni a umlčeni tajnou službou Československa. Zamlčení hříchů je sice důvod, neomlouvá však fakt, že česká a slovenská veřejnost neví teměř nic o těchto strašných válečných zločinech. Paměť národa je na druhé straně jediným nástrojem a silou, která dokáže zastavit opakování podobných událostí, krvavých pogromů! Kniha se zrodila s tímto záměrem.