Malé stádce

Velké srdce Dona Boska chtělo zachránit celý svět. Proto stále hledal spolupracovníky, kteří by mu pomohli uskutečňovat jeho apoštolátní sen. Napřed to byli jeho chovanci, pak přišli kněží, klerici a laici. Někteří z nich se stali jeho salesiány - "kněžími, kleriky a laiky", jak o nich mluví první rukopisný náčrt jeho Stanov (1858–1860). Naše 19. generální kapitula prohlásila, že salesián koadjutor "patří k podstatě salesiánské společnosti a že bez něho by nebyla již tou společností, jakou ji chtěl Don Bosco mít." Zvláštní generální kapitula (1971) vykreslila proto profil salesiána koadjutora, jeho Boží a originální povolání, jeho účast na všech salesiánských výchovných a pastoračních formách práce, pokud nejsou vázány kněžskou službou, jeho nezastupitelnou a nenahraditelnou roli pro zdárný výsledek společné práce. Snad nynější krize povolání, která více postihla koadjutory než kněze, a obtíže soužití a spolupráce, které se v některých komunitách vyskytly, mají svůj původ také v nedostatečném poznání a následkem toho i v nedocenění postavy salesiána koadjutora. Na rozdíl od krize kněze, která je zaviněna vyprázdněním a deformací jeho duchovního profilu, podstata krize koadjutorů je v neznalosti toho, čím koadjutor je, nebo také můžeme říci, že spočívá v nedokonalé, zkomolené nebo dokonce falešné představě.