Jan Gabriel Bücher

Kniha básní českého surrealistického básníka. Jan Gabriel (* 16. 7. 1949 v Praze) byl od absolvování Střední knihovnické školy zaměstnán jako knihovník. Od počátku 70. let se věnuje poezii, překládá z francouzštiny a vytváří alchymáže a koláže. Debutoval roku 1973 v brněnském ineditním sborníku Koruna, roku 1974 vydal strojopisně básnickou sbírku Pytel hudby. V 70. a 80. letech se podílel na vydávání samizdatového časopisu Doutník. Měl několik samostatných výstav u nás i v zahraničí a účastnil se řady výstav kolektivních. Své básně, literární kritiky a výtvarné práce publikuje v Analogonu, Literárních novinách, Hostu a Tvaru (zde v edici Tvary vydal roku 1994 básnickou sbírku Pro smích kapek), v zahraničí v časopisech Melog, Brumes Blondes, La Crecelle noire a Camouflage. V současné době pracuje jako redaktor Hospodářských novin. Určující setkání: s Ladislavem Novákem (1971), Pavlem Řezníčkem (1972), Alenou Nádvorníkovou (1994).

Básně Joyce Mansourové jsou napsány mezi dvojími dveřmi, mezi dvěma dostaveníčky, v zadním sále kavárny, v koupelně nebo v nádražní čekárně jsou napsány automaticky, tak jako byly napsány některé z nejlepších surrealistických básní, v onom zázračném stavu roztržitosti, který napomáhá volným asociacím, krátkým spojením mezi jednotlivými slovy a obrazy. Všechny básně Joyce Mansourové skládají dohromady jakýsi obdivuhodný nesouvislý film, ovládaný jediným obscedantním pocitem, jaký vzbuzují některé sny, v nichž nám něco neznámého, někdy i pošetilého a matoucího, ruší zdánlivý řád i chaos našeho života.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize.

Básnická sbírka surrealistického básníka, kritika, překladatele a kolážisty.

Sbírka surrealistického básníka, kritika, překladatele a kolážisty.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize.

V povědomí čtenářů je Jan Gabriel zapsán jako suverénní autor jemných i ironických veršů svébytného „surrealistického civilismu“. Sám o své poesii říká: „Nikdy nevím, co mě láká víc. Zda konkrétnost ulic, svéhlavost nároží, potrhlá gesta chodců či jen jejich stíny a tajemný odlesk věcí či těkavá hra čistě soukromého představení. Hledání tajné a ztracené řeči, stejně tak konkrétní jako abstraktní, často jen rozmazané kdesi v zapadajícím slunci nad karlínským viaduktem, banálním i poněkud zlověstným, který pouze čas od času čeří vzduch. Jako když chceme rozfoukat plamínek ve vlastním snění, aby ho o chvíli později málem zase sfoukla deklasovaná strohost a nečitelnost burzovních zpráv.“

Rozházení chodci jsou pátou sbírkou básníka a výtvarníka Jana Gabriela. Jeho básně v přeneseném slova smyslu vznikají způsobem, který u něj převládá ve výtvarných dílech, a sice principem koláže. V Gabrielově poezii nejde o hledání nové nadreality, ani o magii snových obrazů. Autor se spíše „přehrabuje“ v tom, co ze světa zbylo: „I krize má jen monotóní barvu šrotu.“ Znovu slepuje střípky nenávratně rozbité reality, což se mu ovšem nedaří, dokonce se zdá, že o pevné znovuslepení neusiluje. Jednotlivé fragmenty kaleidoskopu se sice stálým přesýpáním skládají dohromady, ale smysluplný obraz světa již nevzniká, maximálně křivé zrcadlo. Gabriel by se dal stručně charakterizovat jako básník informačního šumu. Možná je to dáno i jeho dlouholetou profesí redaktora denního tisku, kde se potřeba zaplnit prázdnou stránku často nachází v přímém protikladu s kvalitou informací. Ať již je hlubinná motivace autorovy tvorby jakákoli, jeho poezie není samoúčelnou hrou s významem slov nacházejících se na hraně nonsensu, okořeněnou ironií a imaginativním humorem. Skutečným spouštěčem Gabrielovy básnické tvorby je krize naší civilizace a niterná potřeba se vyrovnat s jejími doprovodnými jevy.

Výbor z básnického díla je prvním překladem do češtiny. Obsahuje básně z let 1934-1955, pokrývá tedy s výjimkou první, pod pseudonymem vydané sbírky celé básníkovo tvůrčí období.

Sám Jan Gabriel charakterizuje svou poesii takto: „Nikdy nevím, co mě láká víc. Zda konkrétnost ulic, svéhlavost nároží, potrhlá gesta chodců či jen jejich stíny a tajemný odlesk věcí či těkavá hra čistě soukromého představení. Hledání tajné a ztracené řeči, stejně tak konkrétní jako abstraktní, často jen rozmazané kdesi v zapadajícím slunci nad karlínským viaduktem, banálním i poněkud zlověstným, který pouze čas od času čeří vzduch. Jako když chceme rozfoukat plamínek ve vlastním snění, aby ho o chvíli později málem zase sfoukla deklasovaná strohost a nečitelnost burzovních zpráv.“ Denní zprávy Přízraky jsou dnes volně k mání Setmělá prkna Vlající sýrové mísy Osvětlený Kypr Obraz Kima jak rozhání v Koreji mraky Rozevlátým kabátem Je to stejně podivné Jako oprašovat umělecké předměty na sněhu Nic víc Jen v dálce někdo loví holuby Schoulené mezi cigaretovými papírky