Problematika životního prostředí dnes patří v českém umění k „horkým“ tématům, ovlivňujícím uvažování a jednání autorů, institucí i návštěvníků. Historicky však hrála environmentální rozprava pouze marginální roli. Kniha se zaměřuje na proces ozeleňování českého umění, navazující na starší publikaci Zelené ostrovy: České umění ve věku environmentalismu 1960–2000. Doplňuje opomenuté reakce umělců na devastaci těžbou a průmyslem, a naslouchání přírodě umělkyně Olgy Karlíkové. Hlavní pozornost se obrací k novému tisíciletí, kdy od počátku druhého desetiletí roste zájem o environmentální problematiku, přinášející nové výzvy pro jednotlivce a uměleckou scénu. Tyto výzvy zahrnují orientaci ve složitých diskurzech vědy, filozofie a politiky, promýšlení alternativ tvůrčích strategií a otázky společenské zodpovědnosti umělců. Kniha přibližuje reakce na tyto výzvy prostřednictvím příběhů vybraných tvůrců a děl. Čtenář sleduje úsilí naladit vnímání na podmínky antropocénu, kritické hlasy proti antropocentrismu a projekty zdůrazňující péči o přírodní a kulturní ekosystémy. Novější podněty zahrnují spekulativní filozofii, posthumanismus a apely klimatické krize, čímž se charakterizují různá „řečiště“ dodávající energii současné umělecké environmentální „vlně“.
