Jan Musil Reihenfolge der Bücher

Příběhová spirála vinoucí se od já k ty, od minulosti do budoucnosti a zpět. Dovolená v Chorvatsku, táta se láduje, máma mámuje a něčí palec v tvé puse. Rosteš. V práci honička s tajnými agenty, za okny virová rána, dochází voda, hladoví se ještě belhají ulicemi… Vzpomínky se splétají, jako by tě někdo hacknul, jako dívat se do cizího snu, jako kdysi před internetem zírat do tmy. Čekáte napjatě na to malé dítě, co přináší déšť a všechny vás zachrání. To dítě je tvůj rodič, to dítě jsi ty a… řekneš stop. A pak se zhroutíte do sebe. Naštěstí ti zbývá ještě celý jeden život a jdeš vynést odpadky.

Česká společnost biotypologická a konstituční lékařství v ČSR mezi lety 1937-1959. Publikace se zabývá vznikem, činností a zánikem České společnosti biotypologické a pronikáním vědy o lidské konstituci do československé medicíny v období od poloviny 30. do konce 50. let 20. století. Biotypologie neboli věda o lidské konstituci vycházela z ambice klasifikovat každého jedince na základě jeho morfologických a fyziologických vlastností ve vztahu k ideálně stanovenému konstitučnímu typu. Byla založena na přesvědčení o pevné korelaci mezi fyzickou podobou, psychickými vlastnostmi a mentálními schopnostmi člověka a na snaze o zobecnění individuálních vlastností, matematické typizaci a odvozování funkce z tvaru. Biotypologové si slibovali poznání nejskrytějších zákoutí lidské individuality, a tím i získání přehledu o vlastnostech, schopnostech a zdravotním potenciálu populace. Mělo jít o výchozí bod pro racionální a efektivní lékařskou péči a pro výchovu, výběr a vhodné pracovní umístění člověka v podmínkách masové výroby. Mimořádný ohlas a podporu tento výzkum získával v baťovském Zlíně. Jako příklad dobového ozdravného vědeckého programu a sociálního inženýrství v medicíně je příběh České společnosti biotypologické také příběhem nebezpečného sebevědomí a ambicí integrovat lékařskou péči do politické správy společnosti.

Skripta pro studenty programu Základy humanitních studií.

Reflexe moci – bezpochyby jeden z klíčových pojmů politického myšlení – se stala výzvou pro autory jednotlivých kapitol předkládané kolektivní monografie. Jejich cílem nebylo dobrat se konečného a nezpochybnitelného výměru moci, neboť takové ambice by nevedly než ke snaze se pojmu zmocnit a využít ho jako nástroje k hodnocení, či přímo k ovládání skutečnosti. Autorským vkladem proto není instrumentalizace moci, ale snaha o porozumění tomuto pojmu z filosofické, religionistické či historické perspektivy. Reflexe moci se tak stává příkladem moci reflexe.

Kolektivní monografie, na jejímž vzniku se podílelo sedm autorů, je sondou do významného tématu české filosofie. Její tvůrci předkládají hned tři otázky. Zaprvé: jak české myšlení reflektuje nacionalizaci a vznik českého národa? Zadruhé: jakým způsobem se z lokálních pozic snažíme promýšlet ukotvení národa v prostoru Evropy a jak tento nadnárodní prostor chápeme? A konečně otázka třetí, prvním dvěma transcendentální: co to znamená myslet česky a jaký je tedy pro české myšlení typický způsob nazírání národa a Evropy? Nakolik je vlastně téma národa a Evropy pro české myšlení konstruktivní? Snahou všech autorů bylo vytvořit kompaktní příspěvek, který je nejen svědectvím o specifikách národní filosofie v nadnárodním kontextu, ale především se sám stává součástí myšlenkového korpusu vyrůstajícího ze střední Evropy a je zacílený k problémům tohoto prostoru.