Mlada Mikulicová Reihenfolge der Bücher

Autentických arabských křesťanských textů, které by se vztahovaly k předislámské době, není mnoho, a i z těch, které se dochovaly, jen obtížně vysvítá představa o křesťanské víře jejich autorů. Zlomky připomínající události z Písma nebo útržkovité obrazy chrámů, modliteb, mnišského života málokdy vyjadřují autorovo vlastní přesvědčení. Takzvaná předislámská poezie nabyla dnes známé podoby v prvních staletích formujícího se islámu a odráží jeho interpretační záměry. Tato unikátní kniha nabízí nejprve vhled do historie Arabského poloostrova na základě dobových zpráv řeckých, syrských a arabských autorů, dále stručný úvod do arabského básnického mistrovství s krátkými ukázkami ze staroarabské poezie a nakonec čítanku veršů. Výběr třiatřiceti ukázek je seřazen podle katechetického klíče od zamyšlení nad smrtí, věčností a údělem duše k úvaze o Boží moci ve stvoření, o lidské vzpouře a o Božím milosrdenství. Stopy křesťanské kultury, jakoby zaváté pískem, dávají tušit duchovní bohatství arabské předislámské doby, formované nejen kmenovým pohanským dědictvím, ale také křesťanským životním stylem vyšlým z kultur vyspělých okolních říší.

Kniha Myšlení o transcendenci nabízí dvanáct zastavení nad pojetími transcendence z pohledu teologů od starověku po moderní dobu, renesančních umělců, náboženských pedagogů a jazykovědců. V chronologickém sledu se před čtenářem odkrývá bohatý myšlenkový svět apoštola Pavla, biskupa Ambrože Milánského, "andělského učitele" Tomáše Akvinského, teoretiků italského renesančního disegna (např. G. Vasariho), osobností moderního křesťanského teologického myšlení Hanse Urse von Balthasara, Adolpha Geschého, Tomáše Špidlíka a Klause Bergera. Křesťanské spektrum doplňuje středověká úvaha islámského učence Gazela (Abu ?amid al-Ghazali) o transcendentních Božích atributech. Důležitost transcendentní dimenze v každodenním životě je zachycena pohledem morální teologie a náboženské pedagogiky. Úvaha o specifičnosti biblického stylu a její udržitelnosti v současném světě pak uzavírá celý průřezový pohled na dnes mnohými opomíjenou, a přesto nepominutelnou dimenzi lidské existence.

Hlavním tématem této monografie je významná osobnost arabské křesťanské literatury ve středověkém Egyptě písař a biskup Severus z Ašmúnajnu (asi 910 - asi 1000), jenž před 1000 lety otevřel linii apologetických výkladů křesťanské nauky vůči herezím filozoficko-teologických disputací mezi křesťany a muslimy. Specifikem biskupa Severa se stalo spojení arabského prvku s křesťanským v helénistické i koptské tradici a neútočná polemika s tezemi islámu.

Kniha se zabývá literárním tématem nebeského shromáždění v Michajášově a Izajášově proroctví a v knihách Job a Daniel. Toto téma bylo do Starého zákona převzato z kulturní tradice starověkého Předního východu jako podklad podtrhující slova Božího výroku (Viděl jsem Pána, jak sedí na trůnu a celý nebeský dvůr stojí kolem něj zprava i zleva ...). Podrobněji popsané výjevy trůnícího svrchovaného boha uprostřed družiny "svých" jsou doloženy v mytologických zlomcích ugaritských básní o Baalovi, mezopotamských eposech Enúma eliš, Etana, Nergal a Ereškigal, a především v kombinovaných obrazově-textových rituálech egyptských nekropolí. V novém kontextu tvoří dávné mytéma scenérii Božího soudu, na němž k historickému aktéru zaznívá Boží hodnocení jemu svěřené role z hlediska nadčasového Božího záměru. V Izajášově prorocké teologii dějin je souzen Boží lid Izrael, v Jobových mudroslovných dialozích filozofující, vzdorující člověk. Stranou dialogu stojí strnulá scéna Božího tribunálu jako memento příčin pozemských událostí, které spočívají mimo čas a prostor, přitom však utvářejí osud jednotlivce a lidské dějiny. Kniha filoložky a historičky náboženství Mlady Mikulicové tak v pozadí starozákonního proroctví interpretuje Boží shromáždění jako nadčasový obraz věčnosti, jejíž pohled je zacílen na scénu dějin.

SACRA PAGINA Tento komentář pojímá Lukášovo evangelium jako první svazek dvoudílného spisu, který biblisté nazývají Lukáš-Skutky. S předpokladem literární jednoty těchto dvou kanonických spisů se celé Lukášovo dílo jeví jako určitý typ apologetické dějepravy, jehož cílem je ukázat, jak radostná zvěst, počínající u Ježíše, naplnila Boží zaslíbení židovskému lidu a jak zaujala legitimní místo mezi pohany. Komentář se především soustřeďuje na celek Lukášova vyprávění, ale zároveň demonstruje, v jaké souhře je obraz Ježíše, jeho následovníků, jeho oponentů i jeho učení s Lukášovými širšími literárními i teologickými záměry.