A. J. Antonín Jaroslav Liehm Bücher

Jádrem knihy Útok na kasárna je „první den kubánské revoluce“, 26. červenec 1953, kdy Fidel Castro a jeho druhové zaútočili na Moncadova kasárna v Santiagu, aby získali základnu ke svržení diktátorského režimu Fulgencia Batisty. Podkladem se autorovi staly především rozhovory s účastníky boje. Pro pochopení smyslu této události je načrtnuto předchozí období úporného zápasu za osvobození Kuby ze španělské a americké nadvlády. Porážka fidelistů při útoku na Moncadu byla počátkem vítězného boje a jméno Fidela Castra se stávalo symbolem odporu.

Soubor statí publikovaných v Literárních novinách mezi lety 1967-69 zahrnuje příspěvky významných českých myslitelů druhé poloviny dvacátého století, jako jsou Milan Kundera, Karel Kosík a Robert Kalivoda. Od konce padesátých let se tento kulturní týdeník snažil o znovuzačlenění české kultury do evropského kontextu, což se podařilo až na konci šedesátých let. LN se staly jedním z nejlepších evropských časopisů svého druhu, přestože je četlo jen málo lidí. Jejich proslulost však stále rostla, dokud nebyly umlčeny sovětskými tanky. Na podzim 1990 A. J. Liehm požádal Kunderu o příspěvek pro česko-slovenskou Lettre. Kundera se zpočátku zdráhal, protože měl pocit, že nemá co nabídnout. Přiznal, že napsal mnoho textů o českých tématech, ale považoval je za příliš apologetické. Zmínil, že má sedm esejů, které by chtěl přeložit do češtiny, ale odkládal to. Nakonec si vzpomněl na Literární noviny z druhé poloviny šedesátých let, které měly obrovský vliv na kulturní a politický diskurs. Vzpomněl si na snahu založit deník Lidové noviny, kde by Kosík a Liehm mohli vytvořit jeden z nejlepších časopisů v Evropě. Po ruské invazi však k tomu nedošlo a Kundera odešel do exilu. Jeho emigrace byla pokračováním cesty za stejným cílem. Na oslavu, kterou by rád navštívil, posílá alespoň sedm písmen jako symbol štěstí.

Soubor rozhovorů filmového kritika a publicisty A. J. Liehma s osobnostmi českého filmu z let 1964-1969. Od prvního vydání knihy, k němuž došlo v roce 1974 v New Yorku, uběhlo takřka třicet let. Národní filmový archiv, který se jejího českého vydání ujal, položil důraz na dokumentární hodnotu publikace, plynoucí mimo jiné ze skutečnosti, že mnozí z oslovených už nežijí. Texty jsou uvedeny předmluvou autora a jeho zamyšlením nad fenoménem nové filmové vlny let šedesátých. Součást knihy tvoří černobílá fotografická příloha a rejstříky filmů a televizních inscenací.

Kniha je souborem téměř všech článků, esejů a úvah mezinárodně uznávaného a dnes již legendárního exilového novináře A. J. Liehma, které pod pseudonymem Dalimil pravidelně publikoval v letech 1971–1989 převážně v římském exilovém časopise Listy. Ve svých textech se – jako zkušený a nesmírně vzdělaný pozorovatel – s nebývalým přehledem vyslovuje k politickému dění ve světě, v „normalizovaném“ Československu a v Sovětském svazu, zajímá se o evropské levicové hnutí a také glosuje české i evropské kulturní a literární události. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Liehmovy názory, postřehy a analýzy jsou nám časově vzdálené, opak je pravdou. Stále vyvolávají aktuální otázky a podněcují diskuze, které se dnešní doby až nebývale týkají.

Osu knížky tvoří rozhovory autora s M. Formanem, které vznikaly v průběhu let počínaje studiem na pražské FAMU až do doby Formanova amerického triumfu.

Tři dramata (Mrtví bez pohřbu — Špinavé ruce — Trójanky) předního francouzského autora. V Mrtvých bez pohřbu (1946) se skupinka maquistů, čekajících na výslech a rozhodnutých se ctí při výslechu obstát, vyrovnává s úzkostí před fyzickou bolestí při násilném vymáhání výpovědí. Ve Špinavých rukou (1948) se podle autora ukazuje, „jak se mohou vyvíjet a řešit taktické spory uvnitř ilegální odbojové organizace“. Cílem Trójanek (1965), představujících úpravu antické tragédie, je podtrhnout protiválečnou myšlenku. Doslov Milan Kundera.

«Simone de Beauvoir gehört zu jenen außergewöhnlichen Menschen, die ihre Zeit geprägt haben. Ihr Leben, ihre Werke und ihre Kämpfe haben zum Fortschritt des Bewußtseins der Männer und Frauen von heute in Frankreich und in der Welt beigetragen.» (Francois Mitterand) «Eines der eindrücklichsten Bücher von Simone de Beauvoir handelt vom Tod ihrer eigenen Mutter. Die Schriftstellerin erzählt, wie sie tage- und nächtelang am Sterbebett weilte und wachte; wie sie der Frau, die ihr das Leben geschenkt hatte, in den allerletzten Tagen näher kam. Dem Buch gab Simone de Beauvoir einen wehmütigen, beinahe staunenden Titel: ´Une mort très douce´. Jetzt ist sie, 78 Jahre alt, ´so sanft´ entschlafen.» (Die ZEIT)

Vzpomínkové eseje pojednávající nejen o životních peripetiích jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury, ale rovněž o vývoji moderního umění.

Knížka obsahuje dvanáct, původně v Literárních novinách otištěných rozhovorů s Vercorsem, R. Merlem, E. Trioletovou, L. Aragonem, S. Heymem, Simone de Beauvoir, J.P. Šartrem, G. Lukácsem, P. Brookem, J. Kottem, M. Brodem, E. Fischerem. M. Butorem, R. Guttusem. Spisovatelé, režiséři, teoretikovéliteratury i divadla a vytvarník tu hovoří o otázkách, "jež těsně souvisí s kulturní problematikou našeho času".

Poutavě psaný utopický román jedná o objevu tropiů, tvorů vývojově stojících mezi lidmi a opicemi, žijících na Nové Guinei. Vzniká otázka, zda jde o lidi či zvířata. Kapitalisté chtějí využít tropiů jako bezplatné pracovní síly a prohlašují je za zvířata. O groteskní vyostření se postará anglický novinář, který zabije mládě, křížence mezi člověkem a tropiem, vymáhá soudní rozsudek pro vraždu a tím demaskuje kapitalistickou společnost.