Jarmila Šebková Bücher

Co dělal lord Runciman v Československu těsně předtím, než byla Británií a Francií na konci září 1938 s hitlerovským Německem podepsána nechvalně proslulá Mnichovská dohoda, jež definitivně zpečetila osud československé „první republiky“? S jakým cílem jej sem britská vláda vyslala? A co si o tom všem myslela jeho manželka? Odpovědi nejen na tyto otázky naleznete v této knize, která jako první čerpá z dosud neprozkoumaného deníku Hildy Runciman, manželky lorda Runcimana. Její deník, který je sám o sobě unikátním objevem, jejž autorka vynesla na světlo, nabízí – vedle řady jiných historických pramenů a literatury – zcela nový pohled na události přímo předcházející „Mnichovu“, jednomu z nejvýznamnějších momentů nejen moderních československých, ale i světových dějin. Lordu Runcimanovi tehdy připadl nelehký úkol, a to dojednat dohodu mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou s Konradem Henleinem v čele.

Kniha mapuje uvažování o prostoru v současné filozofii, mediálních studiích a teorii umění, reflektující potřebu ujasnit si, jak vnímáme prostor v 21. století. Texty kladou otázky týkající se abstrakce myšlení a jejího vlivu na realitu prostoru, typů prostorů a jejich vytváření, a jak to souvisí s globalizací, internetem a ekologickou krizí. Zkoumá se také genealogie myšlení o planetě v současné filozofii a umění. Jozef Mrva ml. ve svém textu hledá spojení mezi topologií a novomaterialistickou filozofií, definující topologickou imaginaci jako strategii pro analýzu a její aplikaci na geopolitiku a kapitalismus. Lukáš Likavčan se v kapitole Země bez nás zaměřuje na potřebu planetárního myšlení a novou geopolitiku, která by překonala současné neoliberální uspořádání. Palo Fabuš v eseji zaujímá topologicko-epistemologickou pozici, zkoumá vztah mezi objekty, teoriemi a novými médii a tvrdí, že subjekt i svět se stali topologickými díky informačním technologiím. Veronika Sellnerová analyzuje vývoj myšlení o čase a prostoru v teorii umění, zkoumá koncept časové komplexity a posun od „současného umění“ k „post-současnému“.