Marie Platovská Bücher

Sedmnáct původních textů, uspořádaných na počest významného českého teoretika a historika architektury Rostislava Šváchy, spojuje tři klíčová témata jeho prací. První téma se týká tvarů, které odkazují na jeho knihu o české kubistické architektuře, reflektující jeho zájem o klasiky dějin umění a tvarovou psychologii. Uvažování Šváchy o prostoru sleduje intelektuální linii od formálního výkladu k hlubšímu ideovému pochopení uměleckých děl. Na tomto pozadí se představují texty významných kolegů a žáků, které se zabývají tématy jeho práce a jeho metodou, spojující formální analýzu s otázkami morální kvality architektury. Blízkými autory jsou Kenneth Frampton, Monika Platzer a Henrieta Moravčíková, kteří se zaměřují na urbanistické megaformy, nekanonické užívání architektonických forem a slovenský brutalismus. Další studie Vojtěcha Lahody a Jindřicha Vybírala zkoumají architektonickou formu v sochařství a metodologii psaní biografií umělců. Příspěvky mladších Šváchových spolupracovníků ukazují, jak silné osobnosti mohou vychovat jedince sobě podobné.

Pátý díl rozsáhlé řady publikací, vycházející od osmdesátých let, se zabývá čtyřicátými a padesátými lety 20. století, obdobím, v němž všechny oblasti života – a tedy i umění – poznamenaly postupně dva totalitní režimy: nacistická okupace Československa a posléze nástup komunistické moci v nejtvrdší podobě právě v padesátých letech. Autoři, přední historici umění z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR i z dalších institucí, zasazují vývoj umění v daném období do širších filosofických, politických a společenských souvislostí a podrobně probírají všechny umělecké projevy, od oficiálního umění sloužícího politické moci přes různé umělecké směry a uskupení (Skupina 42, SVU Mánes, surrealismus, existencialismus atd.) až po oblasti, které byly donedávna uměnovědou téměř zcela opomíjeny (např. kresba a malba v nacistických koncentračních táborech nebo Škola umění ve Zlíně). Jednotlivé kapitoly jsou věnovány všem oborům výtvarného umění: architektuře, malířství, kresbě a grafice, sochařství, fotografii, scénografii, designu, sklářství, keramice a typografii.

Druhý svazek rozsáhlého biografického a bibliografického lexikonu. Publikace představuje první práci svého druhu v kontextu národní kultury a doplňuje citelnou mezeru, kterou české dějiny umění až dosud měly. Biografický a bibliografický lexikon zahrnuje osobnosti, jejichž dílo je již uzavřeno, a to včetně dosud opomíjených historiků umění německé národnosti, ale značný důraz klade také na představení současných představitelů tohoto oboru všech generací. Zájemce ve slovníku najde biografické a bibliografické informace o pracovnících působících v muzejních a galerijních institucích, na pracovištích památkové péče, na vysokých školách a v akademických ústavech, o teoreticích, výtvarných kriticích a publicistech, o kurátorech výstav současného umění atd. Autoři zachycují také osobnosti, které působily či působí v zahraničí.

Šestým dílem, vzhledem k velkému rozsahu rozděleným do dvou svazků, se dovršuje velký projekt, který započal už v osmdesátých letech 20. století dílem věnovaným umění středověkému. Období, které je představeno v závěrečném díle, se dělí do několika period. Začíná proslulým vystoupením československých umělců a architektů na EXPO 58 v Bruselu, dále následují šedesátá léta, během nichž české umění těžilo z „tání“ politických poměrů před rokem 1968, potom téměř dvě desetiletí normalizace a konečně umění v zásadně změněné politické a společenské situaci po roce 1989, do současnosti. Autoři – historici umění z Ústavu dějin umění AV ČR, z univerzit a z dalších institucí pojednávají o vývoji českého umění ve všech jeho oblastech a žánrech – od architektury, malířství, kresby, grafiky a sochařství přes umělecká řemesla, fotografii, scénografii atd. až po tzv. nová média, k nimž v současnosti patří například land art, body art nebo videoart. Zvláštní kapitoly jsou věnovány umělcům žijícím v exilu.

Publikace představuje tento jedinečný a nesmírně rozsáhlý soubor všech slohových období zahrnující téměř 1400 kulturních památek (z toho 23 národních) představuje nejpodstatnějšími typy významných staveb (paláce, kostely, kláštery, židovské památky, stavby určené pro vzdělání a kulturu, ostatní významné stavby a měšťanské domy) jednotlivých částí historického centra – Pražského hradu a Hradčan, Malé Strany, Starého města a Josefova, Nového Města a Vyšehradu. Spolu s nimi představit také významný komplex Průhonického parku. Publikace na svých 336 stranách ilustruje toto mimořádné kulturní bohatství a krásu stovkami obrazů a současných snímků. Publikace připravená nakladatelstvím FOIBOS BOOKS vyšla jako desátá kniha v edici Památky UNESCO za podpory Ministerstva kultury.

Šestým dílem, vzhledem k velkému rozsahu rozděleným do dvou svazků, se dovršuje velký projekt, který započal už v osmdesátých letech 20. století dílem věnovaným umění středověkému. Období, které je představeno v závěrečném díle, se dělí do několika period. Začíná proslulým vystoupením československých umělců a architektů na EXPO 58 v Bruselu, dále následují šedesátá léta, během nichž české umění těžilo z „tání“ politických poměrů před rokem 1968, potom téměř dvě desetiletí normalizace a konečně umění v zásadně změněné politické a společenské situaci po roce 1989, do současnosti. Autoři – historici umění z Ústavu dějin umění AV ČR, z univerzit a z dalších institucí pojednávají o vývoji českého umění ve všech jeho oblastech a žánrech – od architektury, malířství, kresby, grafiky a sochařství přes umělecká řemesla, fotografii, scénografii atd. až po tzv. nová média, k nimž v současnosti patří například land art, body art nebo videoart. Zvláštní kapitoly jsou věnovány umělcům žijícím v exilu.

Šestým dílem, vzhledem k velkému rozsahu rozděleným do dvou svazků, se dovršuje velký projekt, který započal už v osmdesátých letech 20. století dílem věnovaným umění středověkému. Období, které je představeno v závěrečném díle, se dělí do několika period. Začíná proslulým vystoupením československých umělců a architektů na EXPO 58 v Bruselu, dále následují šedesátá léta, během nichž české umění těžilo z „tání“ politických poměrů před rokem 1968, potom téměř dvě desetiletí normalizace a konečně umění v zásadně změněné politické a společenské situaci po roce 1989, do současnosti. Autoři – historici umění z Ústavu dějin umění AV ČR, z univerzit a z dalších institucí pojednávají o vývoji českého umění ve všech jeho oblastech a žánrech – od architektury, malířství, kresby, grafiky a sochařství přes umělecká řemesla, fotografii, scénografii atd. až po tzv. nová média, k nimž v současnosti patří například land art, body art nebo videoart. Zvláštní kapitoly jsou věnovány umělcům žijícím v exilu.