Viola Fischerová Bücher

Skutečné osudy mladé židovské Slovenky, která byla svědkem nejhorších osvětimských hrůz. Kniha popisuje její život v prvorepublikovém Lučenci, anexi Maďarskem a stále se zhoršující situaci Židů. Nakonec je Viola se svou rodinou poslána na transport. Na rozdíl od jejích příbuzných si jí všimne nechvalně známý dr. Mengele a Viola se stává jedním z jeho „děvčat“ – skupiny žen a dívek, na kterých byly prováděny nejrůznější experimenty. Její vítězství nakonec nespočívá „pouze“ ve skutečnosti, že přežila, ale i v tom, že navzdory všemu dokázala založit rodinu a mít děti.

Zádušní básně za Pavla Buksu (1993) jsou básně o žalu, o hlubokém smutku, který rozprostřel nad jedním lidským životem své vlastní ticho naplněné studem. Možná že poezie Violy Fischerové je znamením doby, která se pomalu, trpělivě a jak se někdy zdá, úplně od počátku učí hledat vše, co už kdysi bylo nalezeno, ale co musí znovu vyhledat každý z nás a co tedy zůstává z hlediska obecných rozměrů lidského osudu navždy postrádáno. (Pavel Švanda) Tato první, dnes již legendární sbírka Violy Fischerové vychází po sedmnácti letech, záhy po smrti básnířky, ve druhém vydání.

Poslední ze dvou rukopisů pro děti z pozůstalosti mimořádné básnířky Violy Fischerové. Před dvěma lety se rozhodla dětem vysvětlit, jak si mohou vybudovat občanskou společnost a na vtipném příběhu zlého domácího a smutných nájemníků se jí to skvěle podařilo. Není nic smutnějšího než šedivý oprýskaný městský činžák s obyvateli, kteří se na sebe nikdy ani neusmějí. Dům z našeho příběhu byl také smutný - až do té doby, než se v parku našla opuštěná Bělinka. Babička ze smutného domu si ji vzala k sobě a od té doby se v domě začaly dít věci…

Souborné vydání tří posledních básnických knih básnířky Violy Fischerové (1935–2010) doplněné o nedokončenou sbírku Hrana. Předkonec (2007), Písečné dítě (2007), Domek na vinici (2009) spolu s Hranou představují v úplnosti silné a překvapivé pozdní tvůrčí období jedné z nejvýznamnějších českých básnických osobností posledních desetiletí.

Kniha České typy obsahuje "ironické analýzy typických českých vlastností na základě známých literárních typů". Tedy věnuje se především naší národní povaze, kterou mají čeští literární hrdinové odrážet. (Babička - sklony k idyličnosti, Otec Kondelík - maloměšťáctví)

Nemocný Jakub měl doma v posteli dlouhou chvíli a třeskutě se nudil… Nudil se tak, že očima skoro posouval ručičky hodin, aby čas rychleji ubíhal a maminka se už konečně vrátila z práce domů. A vtom se mu jeho dlouhá chvíle zhmotnila – zničehonic se vysoukala z ciferníku hodin na stěně... A protože dlouhá chvíle se nejlíp krátí vyprávěním, pustila se do toho. A jak ta uměla vyprávět! Viola Fischerová napsala tuto prvotinu již jako velmi uznávaná básnířka. Její vyprávění nás zavede do africké pouště, do pralesa, do cirkusu i do domu, v němž je možno si hrát v ještě menším domečku. Violiny příběhy vycházejí z pohádkové fantazie, ale je v nich mnoho z toho, po čem toužíme i v našem všedním životě; po lásce, spravedlnosti, dobrodružství, ale třeba i po umění. Vyprávění Dlouhé chvíle doprovázejí snové obrázky Jana Híska, které jako by se z pohádek vynořovaly lehce, lehounce, a snad ještě ze vzdálenějších pohádkových končin... Ale nemylte se, jsou vytvořeny velmi obtížnou technikou, které říkáme mezzotinta a která je v ilustrovaných knížkách spíše výjimečná. Autor pečlivě a dlouze vyrývá obrázek do vyhlazené měděné desky a k vám se dostane jeho otisk, anebo jinak – záblesk grafikovy fantazie. A obojím, vyprávěním i obrazy, se můžete nechat unášet do pohádkového světa.

Řada směšných, ale i dramatických příběhů líčí vývoj malého štěněte k psu partnerovi, který se v dospělosti vrhne za Dorotkou do rozbouřených mořských vln. Co je na příbězích Dorotky a Ukšuka fascinující, je jejich hmatatelná reálnost, která neobyčejně sugestivně otvírá čtenářům svět dítěte a psa. Knížka sleduje na celé řadě komických i vážných příběhů vývoj psa od štěněte k dospělosti. Především jde ale o možnost komunikace mezi dítětem a psem, o jejím utváření, neboť jak říká moudrá Tara, černá psice s bílou hlavou, která jediná umí mluvit: „Má–li být pes k dítěti, jak se žádá, musí být i dítě k psovi. A nejen tak, že se pes naučí rozumět dítěti, ale i naopak.“Dorotka touží po psovi, kterého jí rodiče odpírají. Když jí tatínek při jiné příležitosti vyloží, že člověk, který něco opravdu chce, se o to musí snažit ze všech sil a leccos tomu třeba i obětovat, Dorotka ho vezme za slovo a založí si Spořitelnu přání. Od toho dne plní vzorně všechny povinnosti i úkoly. Na oslavě svých desátých narozenin vysype z pytlíku svá sebraná přání, které je vlastně jenom jedno. Ještě nenarozené štěnátko, které jí Tara slíbila. Od Tary se čtenář doví, jak v nebi u psů, je nejdřív jen neurčité „pejsko“, z kterého se teprve v předškolce vychovávají různé druhy psů, ale taky to, jak přišel pes na svět a různé zvěsti o tom, jak se k sobě dostali člověk a pes.

Básnická sbírka Violy Fischerové. „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“ – Viola Fisherová