Po románovém projektu Třetí přání, pentalogii, jež vychází letos také konečně v USA, a poslední knize esejí Co jsem to proboha udělal? Robert Fulghum absolvoval několikaměsíční taneční školu tanga přímo v Argentině, vrátil se do Seattlu, kde organizoval různé taneční akce točící se opět kolem tanga, např. Tango kabaret, kde dělal moderátora, a přelom roku strávil na Bali v doprovodu tanečnice tanga. A celou tu dobu mu v hlavě zrála kniha. V Seattlu se nachází tančírna Století (Century Ballroom), která slouží jako pevný bod, nebo pevný parket, kolem něhož se točí jednotlivé příběhy jako na kolotoči. Fulghum ve všech povídkách zkoumá potřebu člověka reagovat fyzicky na hudbu.
Zápisky o argentinském tangu zhotovené seňorem donem Robertem Juanem Carlosem Fuljumerem y Suipacha.
Jakmile jednou propadnete tangu, jste lapeni na celý život. Robert Fulghum ten pohlcující pocit zná. Aby svému osudu šel ještě více naproti, vydává se do země tangu zaslíbené: nasedá na loď, která při obeplouvání Jižní Ameriky ztroskotá, cestuje po Argentině vlakem s domorodci, je na ulici přepaden a okraden, málem přijde o život při silné vichřici, chodí na hodiny provazochodectví, s chutí jí, pije a seznamuje se, přemýšlí o argentinských dějinách, diktatuře, ekonomice, kultuře a mentalitě. Ale především: tancuje, tancuje, neustále tancuje. Tancuje i po svém návratu do Spojených států, možná tancuje i právě teď.
Jak totiž říká sám autor: „Když se vědci zabývali prevencí stařecké demence a Alzheimerovy choroby, zjistili, že ze všemožných aktivit je nejpřínosnější společenský tanec. Nebezpečí mentální atrofie může být až o 76 procent nižší, pokud se dotyčný občas naučí nový tanec a pokud často tancuje. Proč? Protože při tanci se zapojují mozek, tělo a procesy hudební i emoční. Podstatou je to, že se musíte ve zlomku vteřiny rozhodovat a využívat veškeré schopnosti. Když tedy lidi říkají: ,Tango? Ve tvém věku? Nezbláznil ses?‘ tak já odpovídám: ,Nezbláznil, a ani to nemám v úmyslu.‘ Věřím v tancování. Tancovat budu až do konce svých dní.“
