Fania Fénelon Bücher

Musikerinnen, die buchstäblich um ihr Leben spielen mußten - Authentisches über den Holocaust. »Während das Orchester spielte, lud das Leichenkommando nebenan die abgemagerten Leichen auf, die beim Aufprall aufklatschten und zum Verbrennen ins Krematorium gefahren wurden.« Im Lager Auschwitz-Birkenau, wo in den Jahren 1940–1944 Millionen von Menschen vergast und verbrannt worden sind, hat es tatsächlich ein Gefangenenorchester gegeben, das aus jungen Frauen aus Deutschland, Frankreich, Polen und anderen europäischen Ländern bestand. Einer eitlen Laune des Lagerkommandanten entsprungen, sollte es zur »Aufmunterung« der Häftlinge dienen wie zur Erbauung der Mörder. Dirigentin war Alma Rosé, die Nichte des Komponisten Gustav Mahler. Marschmusik für die ausgemergelten »Arbeitskommandos«, Beethoven, Schumann, Puccini, Mendelssohn für den Kommandanten, die SS-Aufseherinnen und den KZ-Arzt Dr. Mengele: etliche Mitglieder des Orchesters haben Auschwitz durch das Musizieren überlebt. Die jüdische Musikstudentin Fania Fénelon aus Paris war eine von ihnen. Mit schlichter Anteilnahme beschreibt sie in diesem autobiographischen Roman die Phasen der Erniedrigung bis hin zur Entmenschlichung und schildert den verzweifelten Kampf gegen die Todesangst und die Zerstörung ihrer Persönlichkeit. 

Výborně napsaná, sugestivní výpověď francouzské klavíristky, která strávila jedenáct měsíců v „dívčím orchestru“ v koncentračním táboře Osvětim. Pod vedením rakouské houslistky Almy Rosé, neteře Gustava Mahlera, hrály vězeňkyně u bran tábora přicházejícím a odcházejícím pracovním četám nebo na koncertech pro dozorce a SS. Ve své knize tak popisuje jednu z mnoha absurdit táborového života s plným vědomím skutečnosti, že byl její osud shodou okolností snesitelnější než pro ostatní vězenkyně, zmiňuje rovněž černý humor, žárlivost a napětí mezi členkami souboru. Fania Fénelonová, vl. jménem Goldsteinová (1919–1983), francouzská hudebnice, zpěvačka a spisovatelka, jejíž rodiče pocházeli z Ruska. Vystudovala konzervatoř v Paříži a posléze se živila kromě hry na klavír i zpíváním v barech. Po okupaci Francie se zapojila do odbojového hnutí, záhy však byla deportována do koncentračního tábora Osvětim. Osvobození se dožila v táboře Bergen-Belsen, a přestože nakažena tyfem,zpívala ještě ten den vojákům na vlnách BBC. Své zážitky z pobytu v Osvětimi sepsala v 70. letech 20. století. O pár let později byl natočen film Playing for Time, ke kterému napsal scénář spisovatel Arthur Miller.

Podtitul: Svědectví sebrané Marcelou Routierovou. Sugestivní beletristické zpracování osudů lidí zavlečených za 2. světové války do vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. Autorku inspirovala jedna z mnoha absurdních situací ve fašistickém koncentráku - založení apůsobení vězeňského ženského orchestru, který v táboře vedla vynikající německá houslistka. V tomto orchestru prožila autorka necelý rok, oddělená od ostatních vězňů a vědoma si toho, že její osud byl shodou okolností snesitelnější než jejich. Její subjektivní výpověď je psána s upřímnou snahou po naprosté pravdivosti, literární podání je velmi působivé a kromě hluboké víry v člověka a život nese výrazné stopy poezie a jemné ironie.