Pavel Projsa Bücher
Pozadí Dědictví tvoří jednak kanceláře ministerstva námořnictví, jednak domov ministerských úředníků Cachelina a jeho zetě Lesabla. Hlavním cílem manželství Lesablových je mít dítě, na jehož zrození je vázáno miliónové dědictví. Postup v úřadě, majetek, peníze a zase peníze určují smysl života těchto počestných pařížských měšťaků, ochotných připustit i nevěru, jen když dopomůže potomku a tím i k dědictví.
Der 1875 erschienene Roman bildet den fünften Teil des Rougon-Macquart-Zyklus. Die Handlung spielt im fiktiven kleinen Provinzstädtchen Artauds. Im Mittelpunkt steht Serge Mouret, der dem Leser bereits aus »Die Eroberung von Plassans« bekannt ist. Nach einer schweren nervlichen Erkrankung verliert Serge sein Gedächtnis. Auf dem Landgut Le Paradou wird er von Albine, der Tochter des Eigentümers des Guts, gepflegt. Zunächst verbindet ihn eine kindliche Zuneigung zu Albine, aus der allmählich eine geschlechtliche Liebe wird.
"Maupassant besitzt die Gabe, immer natuerlich zu sein. Mit einfachen Worten, ungekuenstelten Saetzen schildert er eindringlich wie nur wenige die Menschen in ihrer ganzen Widerspruechlichkeit, die Gefuehle in allen ihren Abstufungen und Uebergaengen... Es ueberrascht, dass dieser Mann, der so viel frische Luft, so viel sinnliche Helle in die Literatur gebracht hat, krank war und am Ende seines Lebens im Wahnsinn daemmerte. Er war ein grosser Heide mit ueberfeinen Nerven, der das Leben inbruenstig liebte." Jean-Marie Rouart "Maupassant has the skill of always being natural. With simple words and unaffected sentences he describes human beings in all their contradictions, emotion with all its nuances." Jean-Marie Rouart
K napsání románu Plovoucí město inspirovala Julese Vernea jeho společná plavba s bratrem Paulem v roce 1867 z Liverpoolu do Ameriky, kterou prožil na palubě v té době největšího parníku světa Great Easternu. Verne svou cestu zpracoval do podoby autobiografického románu, ve kterém lze jen velmi těžko oddělit od sebe pravou skutečnost a literární fikci.
Práce porovnává stylizaci dialogu francouzského originálu Maupassantovy povídky L’ Ivrogne (Opilec) z roku 1884 s pěti českými překlady vydanými v období od r. 1902 do r. 1997. Předmětem srovnávací analýzy jsou prostředky mluveného jazyka včetně dialektu, které se výrazně uplatňují v dialozích této povídky a jsou podstatné pro interpretaci Maupassantova textu. Analýze excerpovaného materiálu předchází popis a usouvztažnění mluvenostních variet češtiny a francouzštiny. To je důležitým předpokladem posouzení adekvátnosti překladu mluvenostních prostředků použitých v jednotlivých českých verzích povídky. Práce zohledňuje také vývoj estetických překladatelských norem v českém prostředí a jejich vztah k normě domácí beletrie, přičemž přináší nástin výrazných tendencí českého uměleckého překladu uplatňovaných při převodu prostředků mluvenosti ve sledovaném období. Analýza českých verzí povídky L’ Ivrogne opírající se o dobové jazykové příručky i diachronně zaměřené studie zaznamenává proměny pohledu na mluvenost v kontextu českého literárního překladu. Přináší také zjištění, že stylové charakteristiky textu tohoto klasika francouzské literatury reflektují především překlady z druhé poloviny 20. století.
