Joao Luís Barreto Guimaraes Bücher

Básně portugalského básníka Joãa Luíse Barreta Guimarãese jsou otázkami pro čtenáře, které vytvářejí pocit přátelského rozhovoru. Sbírka Tulák plyne jako přirozená konverzace o každodenním životě, lásce, křehkosti existence a nekonečnosti citů. Autor s ironií hovoří o smrti, stárnutí, lži, alibismu a zbabělosti. Rozhovor s tulákem, potulným rytířem, nás zavede do opuštěného koncentračního tábora, rozbombardovaných budov na Balkáně, pařížských ulic s prostitutkami a portugalskými nevěstinci. Co nutí tuláka k putování? Hledání nového, touha po stabilitě a pochopení konečnosti. Každá cesta a loučení vyvolávají otázku návratu; nic nebude jako dřív, vše se mění. Kniha se zaměřuje na hledání vlastní cesty a sebe sama, na strach z plynutí času a nevyhnutelnost konce. Barreto Guimarães však také zkoumá nezničitelnost lidského přátelství a lásky, důležitost empatie a soucitu. Nakonec je to láska, která tuláka přivede k zakotvení a překonání strachu z pomíjivosti: „Jen láska zastavuje čas, jen v ní přetrvá ta záhada.“

Středomoří je druhá básnická sbírka Joaa Luíse Barreta Guimaraese, která po Tulákovi vychází v českém překladu. Jejím ústředním tématem je opět toulání - tentokrát po evropské středomořské historii a kultuře, od pravěku po současnost, krajinou skutečnou i duchovní. Středomoří by mohlo sloužit jako erudovaný průvodce po nejúžasnějších koutech světa, ale stejně tak by mohlo být i krabicí plnou pohlednic a suvenýrů z cest, objevenou kdesi na půdě. Básně Barreta Guimaraese propojují minulost s přítomností. Připomínají fotografie nebo krátká videa oživující dávné epizody, jsou jako zápisy ze zapomenutých deníků, na které jsme náhodou natrefili. Často se u nich nostalgicky zasníme nad míjejícím časem, vzpomeneme na významnou osobnost dějin nebo důležitou objevnou cestu, případně si s ironickým pousmáním vybavíme prožitou historku. Zachycují pomíjivé okamžiky, kdy nám vůně připomene dávnou lásku, kdy se rozhodujeme, zda odjet, či zůstat, nebo si uvědomíme, že jsme nuceni spokojit se s něčím, co vlastně nechceme. Uchovávají obyčejné, a přitom vzácné chvíle, jako když večer zapadá slunce, den se uzavírá a my můžeme být jen s vlastními myšlenkami. Jsou to příběhy, které nám jsou vlastní, které všichni prožíváme. Příběhy našeho všedního života.