Alena Lochmannová Reihenfolge der Bücher

Sebevražda. Tajemná, skrytá, uzavřená v hloubce srdce, a přesto na očích, tichá, často však hřmotná, decentní nebo surová, upozorňující či nic neříkající, odporná, jindy hodná obdivu, nečekaná, varující definitivní. Tato kniha představuje fenomén sebevraždy a otevírá diskusi o jednání směřujícím k dobrovolnému ukončení života vlastní rukou. Opírá se o obecně známé a historicky deklarované teorie i praktické zkušenosti, naslouchá vyprávění novodobých policistů, koronerů a soudních lékařů, kteří se posuzováním sebevražedných nálezů zabývají, a věnuje se tomu poslednímu, co sebevrah někdy světu zanechává – dopisům na rozloučenou. Je o nesnesitelnosti bytí. O lidech vyhnaných nepříznivými okolnostmi za tenkou hranici mezi životem a smrtí. O těch, kteří se rozhodli.

Zrození nové lidské bytosti bylo, je a vždy bude významnou událostí v životě jedince, rodiny i komunity, a to napříč všemi lidskými společnostmi. Tento okamžik býval a stále do značné míry je v řadě společností opředen mnoha pověrami a mýty, žádá si respekt, pokoru a úctu. Když se rodí nový život, již nic nebude takové, jako bylo dříve. Žena, dávající příležitost novému životu přijít na svět, otevírá své tělo, ale stejně tak duši. Obé si žádá péči. Kolektivní monografie Porod s podtitulem Péče otevírá příslušné téma z různých úhlů pohledu, definovaného perspektivou aktérů a aktérek, obdobím i prostředím. Kniha provází procesy péče o tělo, ale i o duši, a to se zaměřením na první okamžiky života – života dítěte, života ženy jakožto matky, života rodinné jednotky, která se příchodem nového člena proměňuje, ale i komunity, která na tento přechodový stav reaguje.

Učebnice věnující se problematice logistiky a jejímu uplatnění v řadě činností člověka. Cílem učebnice Logistika (Základy lo...

V pánvi řeky Sepik na Nové Guineji stačilo k rozhodnutí o osudu čerstvě narozeného dítěte slovo muže: umýt, nebo neumýt. Kniha otevírá téma porodu jako sociálního a kulturního jevu. Porod je sám o sobě na kultuře nezávislým jevem, v různých časech a kulturách však vznikají představy o tom, jak mají lidé přicházet na tento svět. Kolektivní monografie Porod otevírá témata kulturní tvárnosti porodu, zároveň ukazuje limity kulturního konstruktivismu. Kromě smrti, kdy ze světa odcházíme, neexistuje silnější téma, než jak na svět přicházíme.

V době radostných bychom se měli umět těšit z maličkostí a úspěchů. Umíme to ale skutečně? Stejně tak bychom to měli umět i v dobách, kdy se nám nedaří. Stejně tak, jako pečujeme pravidelně o své tělo, stojí za to věnovat pozornost naší duši, naší pohodě psychické a emoční. Psychohygiena představuje pomyslný kompas, který nás navádí k prožitku flow, ke kompenzaci stresorů a životní pohodě. Není to ani tak cíl jako takový jako spíše cesta, která sestává z řady technik a metod, které nenásilně vpustíme do našeho života. Tato skromná publikace představuje ty z nich, s nimiž má autorka publikace osobní zkušenost. Jako taková byla koncipována a připravena v rámci Fakulty zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni, kde je vedle přípravy nelékařských zdravotnických pracovníků a péče o zdraví v jeho fyzické podobě věnována napříč obory pozornost také péči o pohodu pacientů, klientů a obecně osob bez ohledu na věk. Pracováno je zde se širokou škálou zástupců cílových skupin od dětí po seniorní populaci.

Autoři knihy Tělo 2.1: bolest v proměnách času a kultur si předsevzali probádat různé podoby bolesti. Mnoha příklady autoři na bohatém historickém, etnografickém a antropologickém materiálu ukazují, že bolest je tvárný kulturní jev, jelikož byla a zůstává v různých kulturách pojímána, využívána, dopřávána či odmítána. Seznamují s rozmanitými podobami trestu a mučení, ale rovněž ukazují, že bolest bývala součástí iniciačních rituálů, a zkoumají, zda musí být bolest nezbytně součástí lidského zrození. Zavádějí nás také mezi příznivce moderního primitivismu a do komunity BDSM, kteří mají k bolesti kladný přístup. Kniha volně navazuje na předcházející tituly Tělo (2014) a Tělo 2.0 (2017).