Miloš Mareš Bücher

Pravda je jen jedna, ale má nesčetně stupňů. Moudrost umí nastavit pravdu na ten správný stupeň, aby byla přijata a pochopena. A probuzená duše dokáže svou moudrost použít tak, že vyčaruje úsměv na tváři všem, kteří jsou schopni ji vnímat. Vtip má rád pravdu a pravda má ráda vtip a Miloš Mareš má rád obojí. Neohroženě, drze, avšak s láskou v srdci natře ti pravdu do tváře a ty zaskočený její hloubkou, krásou i drsnou trefností nemůžeš jinak než se zasmát sám sobě, pokynout a poděkovat muži s duší básníka, v jehož přítomnosti se cítíš zcela nahý, a přesto tolik v bezpečí.

Jen málokdy se podaří, aby člověk vtěsnal do jedné věty či souvětí velké moudro. Miloši Marešovi se to daří ale poměrně často, dalo by se říct, že téměř stále. I přesto se však hloubka jeho slov nevystavuje nahá v první řadě, ale rafinovaně se skrývá v kabátě zdánlivě běžných vět, nad kterými je třeba se nejdřív zastavit a utišit. A až tehdy, v krátké meditaci nad písmeny, vyjeví se pravý význam všem, jež umí myslet duší. A odkrytý obsah těchto moudrých slov tě pak nejednou rozesměje a vrátí ti naději v to, že inteligentní humor je stále ještě na svobodě.

Když se ho zeptáte, jak člověka vlastně napadne napsat aforismus, odpoví, že vlastně ani neví. Prostě si ve svém domku v horách uprostřed nebe pustí vážnou hudbu, vezme si papír a tužku a za chvíli má aforismu celou hromadu. Prý už jich takhle najednou napsal během dopoledne 270. Má tyhle chvíle rád, je to příjemná odbočka od jeho podnikání, od starostí našeho světa, které si nás stejně najdou, ať už utečeme kamkoliv.

Před lety míval v humoristickém časopise Dikobraz rubriku (D)OSLOVINY. Byla úspěšná, čtená a jemu krátká básnická forma epigramů vyhovovala. Pak ale přišla doba, kdy mu do žertování a ironie moc nebylo. Musel nejen překonávat podnikatelské překážky, ale navštívila ho i vážná nemoc. Překonal obojí a zase přišla potřeba si to trochu ironicky rozdat se světem, ale také sám se sebou. A baví ho to.

Básně psal už jako kluk a měl s nimi úspěch. Nejen u dívek, ale když jich pár poslal do tehdy velmi čteného časopisu Vlasta, také uspěl. Zanedlouho jeho básnička vyšla v tak hezké grafické úpravě, že si ji schoval a později nechal zarámovat. Dodnes mu visí na stěně. I když od té doby napsal stovky, možná tisíce dalších básní, protože básnické múzy si ho mimořádně oblíbily. Zvlášť tři z nich - Kalliopé - múza epického básnictví, Euterpé, múza lyrického básnictví, ale i Eraté - múza milostné poezie.