Daniel Špelda Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

V knize Prubíř (1623) vede Galileo Galilei (1564–1642) rozhořčenou polemiku s jezuitským astronomem Oraziem Grassim, jehož dílo Váha filozofická a astronomická zde komentuje a vyvrací. Galileo se v Prubíři vášnivě pře s jezuitou, dobírá si ho a zesměšňuje ho – a přitom hájí mylnou teorii komet, protože komety prohlašuje za úkazy v atmosféře. I když Galileo v díle hájí chybné stanovisko, představuje Prubíř zajímavý dokument o vzniku novověké vědy. Hlavním tématem sporu sice byly komety, ale diskuse často vedla oba protagonisty k tomu, aby formulovali svoje názory na poznávání přírody. Prubíř se tedy kromě komet týká i dalších témat, jako je například metodologie vědeckého poznání, spolehlivost dalekohledů a lidských smyslů nebo rozsah lidského poznání přírody. Překlad Prubíře je doplněn dvěma studiemi, které přibližují filozofický a astronomický kontext vzniku díla.

Během 17. století se zásadně proměnily představy o univerzu, kdy novověká věda nahradila malý geocentrický kosmos nepředstavitelně velkým vesmírem, zbaveným teleologie a hierarchie. Odhady vzdálenosti hvězd se zvětšily milionkrát, což mělo zásadní důsledky pro uvažování o postavení člověka. Člověk přestal být ústředním prvkem kosmu, místo něj se za takový prvek považoval Bůh, jehož atributy se odrážejí v uspořádání vesmíru. Racionální bytosti, včetně člověka, zůstávají privilegovanými stvořeními, schopnými rozpoznat stopy Stvořitele a vzdát mu hold. Novověký člověk tedy není ztracen v kosmu, ale vesmír je plný racionálního života, jehož nositelé se vzájemně pozorují dalekohledy. Vesmír není prázdnotou, ale představuje poznávací výzvu, která probouzí zvědavost a vede k rozšiřování vědeckého poznání. Poznávání vesmíru a realistické zhodnocení lidského postavení tak nebylo šokem, ale osvobozením od sebestředných předsudků a naivních pověr.

Myšlenka pokroku poznání není samozřejmá a obvykle se předpokládá, že do filosofie a vědy přišla zvenčí, například prostřednictvím sekularizace eschatologie. V této knize je pokrok poznání chápán jako specifický typ epistemologie, který zdůrazňuje čas jako klíčový faktor při utváření vědění o přírodě. První část se zaměřuje na vztah mezi věděním a časem v renesanční filosofii a vědě, přičemž se ukazuje, že v této době neexistovalo preskriptivní pojetí pokroku, neboť víra v antropocentrickou teleologii zahrnovala možnost dosažení potřebného poznání. Druhá část popisuje, jak raně novověká filosofie a věda odmítly teleologické a vitalistické pojetí světa a nahradily ho představou nekonečného kontingentního univerza. Třetí část se věnuje základním prvkům epistemologie pokroku, jak je rozvíjeli F. Bacon, G. Galilei a R. Descartes, kteří věřili v budoucí završený pokrok poznání. Poslední část analyzuje genezi myšlenky nekonečného pokroku, která se v druhé polovině 17. století stala svým vlastním cílem, což je doloženo pracemi představitelů Royal Society a dobovými kontinentálními autory. Závěr naznačuje, jak se myšlenka pokroku na konci 17. století přenesla z přírodních věd na lidského ducha a celé lidstvo.

Autor popisuje metodologické proměny vědeckého oboru, který se zabývá zkoumáním dějin vědy – historiografie vědy. Kniha načrtává dějiny historiografie vědy od počátečních podob zájmu o dějiny vědy v 17. století až po současnou profesionální historiografii vědy. Dále představuje základní metody, obvyklé přístupy a nejčastější témata, které se v historiografii vědy objevují. Pokouší se rovněž vysvětlit, proč byly některé metodické přístupy odmítnuty, a představit důvody, které vedly k přijetí nových metodologických zásad a principů. A konečně chce poukázat na to, že při zkoumání dějin vědy mohou úspěšně spolupracovat přírodovědné a humanitní obory.

Dějiny středověké astronomie od Daniela Špeldy jsou druhým dílem plánované trilogie o dějinách astronomických teorií od antiky po renezanci. Ve středověku se na rozdíl od antiky v mnoha ohledech výrazně proměnily role, cíle, účely i vlastní sebereflexe astronomických výzkumů, což na základě chronologického přehledu podává tato kniha. Čtenář se tak dozví detaily o patristické a raně středověké astronomii, astronomii v muslimském světa, raně, vrcholně i pozdně scholastické astronomii, včetně fundovaných základů kosmologické problematiky.

Kniha podává základní přehled o proměnách astronomie ve starověku od prvních pokusů o vysvětlení nebeských jevů až k rozvinuté matematické astronomii helénistické doby, která dokázala předpovídat polohy nebeských těles s udivující přesností. Práce se nesoustředí pouze na matematickou astronomii, ale věnuje se také kosmologickým koncepcím řecké filozofie a jejich důsledkům pro antropologii. Kromě toho objasňuje, jaké úkoly, funkce a metody byly astronomii v antice přisuzovány. Jen tak lze totiž pochopit, proč v té době nedošlo k takové události jako byla Koperníkova reforma astronomie.