Jan Hábl Reihenfolge der Bücher

Kniha Jana Hábla je volně inspirovaná slavným dílem Rady zkušeného ďábla C. S. Lewise, které autor s úctou připomíná, ale zároveň přizpůsobuje realitě dneška. V duchu původního formátu starý pokušitel předává své zlovolné rady mladšímu učedníkovi – a skrze tuto ďábelskou korespondenci se před námi otevírá ostré, místy hořce vtipné, jindy mrazivě pravdivé zrcadlo moderní lidské duše. Autor si neklade za cíl napodobovat klasiku, ale využít její rámec k odhalení svých vlastních pochyb, selhání i hledání. Co dnes pokouší člověka? Co ho křiví, ničí, odvádí od pravdy? A je ještě možné obstát? Výsledkem je text, který se nebojí pojmenovávat moderní pokušení, klamy a zákruty lidské mysli. Moudře a s ironií odhaluje, jak rafinovaně dnes působí zlo – nenápadně, elegantně, často přesně tam, kde si ho nevšimneme. Autor netvrdí, že má odpovědi, ale sdílí vlastní vnitřní zápasy i společenské postřehy v literární formě, která je chytrá, svěží a až mrazivě aktuální.

Autoři knihy analyzují problém indoktrinace ve vzdělávacím procesu a zamýšlejí se nad tím, jak tento jev ovlivňuje vzdělávání a výchovu a jaké jsou zde možnosti prevence a řešení. První část knihy se zabývá problematikou vymezení pojmu indoktrinace a nabízí tři různé úhly pohledu, jak lze k pojmu přistupovat a definovat jej. Druhá část představuje pět příspěvků, které z různých perspektiv (pedagogické, filozofické, etické, psychologické) hledají odpovědi na otázku, jak realizovat výchovu bez indoktrinace. Společným jmenovatelem všech kapitol knihy je přesvědčení, že vzdělávání bez indoktrinace je nejen možné, ale i žádoucí. Je to teze, kterou autoři chtějí přispět do současného vzdělávacího diskurzu, protože toto téma považují za nanejvýš důležité, ba dokonce klíčové pro zachování a rozvoj demokratického uspořádání společnosti.

Cílem knihy je s hermeneutickou pokorou zkoumat Komenského vidění „věcí lidských“, a to v kontextu emendačním. Autoři chctějí ohledat možnosti a meze Komenského nápravného projektu. Badatelské otázky, které si v této knize kladou, jsou následující: Nakolik je relevantní Komenského vize nápravy věcí lidských ve 21. století? Jsou koncepty Porady realistické, respektive do jaké míry jsou realistické, tj. univerzálně platné a uplatnitelné pro lidstvo? Nebo byl Komenského projekt čirou utopií? Je možné problémy lidstva vůbec nějak napravit? Posunout kupředu? Vylepšit? Projekt přivedl ke společné práci třináct autorů, odborníků českých i zahraničních, kteří analyzují Komenského dílo ze tří perspektiv: historické, pedagogicko-psychologické a filosoficko-teologické. Historici si kladou tyto otázky: Jaké byly historické souvislosti vzniku Porady? Zdroje, vlivy? Co formovalo Komenského pojetí lidství a jeho nápravy? Pedagogové a psychologové analyzují edukační aspekt Porady. Jaké místo má Pampaedia v celkovém projektu nápravy? Jsou Komenského edukační plány realistické nebo utopické? Filosofové a teologové zkoumají myšlenkové či ideové pozadí Porady – ptají se, z jakých filosofických, antropologických, teologických aj. východisek vyplývá Komenského emendační vize. Čtenáři se tak dostává do ruky text, který jedinečným způsobem nahlíží šíři Komenského zápasu o lidskost.

Zápletka knihy je zřejmá – jde o charakter. Pokud vám záleží na charakteru vašich dětí nebo dokonce vašem vlastním, mohlo by to být i napínavé. Naučit dítě číst, psát, počítat nebo třeba udělat kotoul letmo představuje určité didaktické umění ze strany učitele. Současná pedagogika je v tomto ohledu značně pokročilá. Vyvinula nespočet vynikajících metodických strategií, jak dětem předat informace, fakta, poznatky a dovednosti. Co ale pedagogice dělá problém, je výchova charakteru nebo učení dobru. Bylo to tak odnepaměti, dnes obzvlášť. Od vypuknutí vědecko-technické revoluce jsme jako lidstvo urazili ohromný kus cesty v oblasti poznání, a to se promítlo do obsahu výchovy a vzdělávání. Množství informací, které si děti musejí osvojit, je tak přemáhající, že není čas „pěstovat mravy“. Teoreticky víme, že výchova a vzdělávání by neměly být pouze o předávání poznatků. V každé příručce typu Úvod do pedagogiky, Základy pedagogiky apod. se dočteme, že kromě předávání poznatků musíme formovat také morálně-volní složku charakteru. Musíme učit dobru. Umíme to ale? Jde to vůbec? Existuje na to nějaká metoda? Co k tomu řekli velcí vychovatelé před námi – Sokrates, Komenský, Rousseau a jiní?

Tato kniha byla vydána v rámci vzdělávacího projektu Komenský 2020. Cílem projektu je navázat na myšlenkový odkaz Jana Amose Komenského. Když Komenský před 350 lety zemřel, zanechal po sobě své největší nedokončené dílo s názvem Obecná porada o nápravě věcí lidských. Je to dílo krásné, hluboké, ale rozsáhlé. Držíte v ruce výběr těch nejlepších citátů. Smyslem projektu je nejen přiblížit osobnost a vrcholné dílo „učitele národů“, ale též aktivizovat žáky, studenty i veřejnost k činu. Tato kniha poslouží k veřejnému čtení Komenského v roce 2020. Porada o nápravě věcí lidských trvá. Metamorfóza stále probíhá. Ale nechceme jen mluvit, inspirováni Komenského myšlenkami chceme tvořit a realizovat „Projekty proměny“ (PROPRO) napříč celou zemí. Proměna společnosti začíná u jednotlivce.

Nejstručnější možný výklad Komenského díla Obecná porada o nápravě věcí lidských. S člověkem a lidstvem něco evidentně není v pořádku. Na jednu stranu máme vynikající potenciál, mnoho víme, mnoho umíme, mnoho můžeme, ale právě tato naše kapacita je pro nás největší hrozbou. Všechno dobré, čím disponujeme, dokážeme zneužít. Jsme jediné bytosti, které mají potenciál sebezničení. Lidskost lidí není docela v pořádku, ale není docela ztracena, tak zní výchozí antropologický předpoklad Porady. O čem se Komenský s lidstvem radí? Co jsou to věci lidské? Co je s nimi v nepořádku? A otázka nejdůležitější – dají se nějak napravit, reformovat, polepšit? Není to utopie? Tato mini-kniha nemá být technicky náročná a nevstřebatelná studie, ale pokus o čtenářsky přívětivou interpretaci Komenského magnum opus. Na půdorysu sedmera „věcí lidských“ se čtenáři nabízí sedm takřka poetických meditací nad ničím menším než smyslem veškerého lidského počínání.

Lidskost je vzácná komodita. Je tím vzácnější, čím intenzivněji jsme si vědomi jejího nedostatku. Od dob osvícenství západní civilizace věřila, že lidskost bude postupovat vpřed společně s rozumovým poznáním a vědou. Že scientia zajistí conscientia. Vždyť přece ten, kdo správně ví, bude i správně jednat. Tak se v duchu kantovského „sapere aude“ optimisticky očekával všeobecný pokrok humanity. Historická zkušenost však ukázala, že s lidskou povahou je to složitější. Je sice pravda, že v oblasti vědecko-technického poznání západní svět zaznamenal mimořádný rozvoj, který mu skýtá nebývalou moc a blahobyt, lidskost však pokulhává, dokonce prodělává krizi. Kultura nadbytku a prosperity ostře kontrastuje se skutečností bídy milionů hladovějících, strádajících, negramotných či marginalizovaných jedinců i celých národů, kterým „civilizovaný“ svět neumí pomoci, neboť má dost problémů sám se sebou. Může s tím škola něco udělat? Může výchova pomoci člověku stát se tím, kým být má? Je v moci výchovy humanizovat člověka? Komenský věřil, že ano. Kniha předkládá jeho pojetí zlidšťování člověka, resp. pedagogické humanizace.

U stolu seděly čtyři kuchařky. Před sebou měly talíře s polévkou a něco z nich vybíraly pinzetami. Nemluvily. Ruce se jim hbitě míhaly, občas některá nahlédla do jakéhosi papíru, který ležel vedle talířů. Zvědavost mě postrčila dovnitř jídelny. Pozdravil jsem. "Promiňte, nechci rušit, jdu jen náhodou kolem a zahlédl jsem vás. Můžete mi říct, co děláte s těmi pinzetami? Vy jíte polévku pinzetou?" "Slyšíte to, holky? Prý cože to děláme!" Paní se odmlčela. Bylo slyšet jen soustředěné cinkání pinzet o talíře. Nechápal jsem. Jedna z kuchařek – zřejmě paní šéfová – zvedla hlavu směrem ke mně, asi jednu vteřinu si mě prohlížela a pak řekla: "Ty nejsi zdejší?" "Nejsem." "Tak to ti to klidně můžeme říct. My respektujeme individuální potřeby našich žáků. Nové nařízení paní ředitelky. To tady děláme!" Nastala zase odmlka, ale pak paní kuchařka pokračovala: "Dneska máme písmenkovou polévku. Jenže mladé dámy Pyšná, Sličná, Fešná a Rušná ze 2.C prý nejedí – počkejte," paní sklonila hlavu k papíru vedle svého talíře a četla: "F, M, U, W, Y a Z. Tak to musíme přebrat."