Olga Pavlova Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Kniha představuje sérii rozhovorů s ruskými emigranty, doplněných komentáři autorky, citacemi z československého tisku a vybranými fotografiemi z archivu respondentů. Hlavní motiv rozhovorů vychází z povídky Varlama Šalamova, která ilustruje, jak se náhle mění realita a jak si lidé začínají všímat událostí, které byly předtím neviditelné. Tento pocit je aktuální i dnes, kdy si mnozí začínají uvědomovat válku na Ukrajině, jež trvá už osm let. Účastníci projektu vyprávějí o svém životě před a po emigraci, přičemž vzpomínky na každodenní události tvoří jádro knihy. I když neodpovídají na otázku, jak to začalo, přibližují minulost Sovětského svazu a Ruska z perspektivy jednotlivců. Respondenti byli vybíráni na základě minimálně pětiletého pobytu v emigraci, což zajišťuje odstup a méně emocionální pohled. Důležitá je také kulturní a společenská aktivita dotazovaných, mezi nimiž jsou umělci, spisovatelé a kritici, kteří i po emigraci zůstali aktivními hráči v nově nalezené vlasti.

Název knihy 2 + 2 = 5 se obecně používá k označení absurdity. Díky Francouzské revoluci fráze zdomácněla v politickém diskurzu a George Orwell ji spojil s fikčními světy antiutopické a dystopické literatury. Tato kniha je teoretickým průvodcem po zmíněných žánrech. Zahrnuje historické zmapování dosavadních výzkumů, zasazení do kontextu vzniku žánrů, včetně analýzy proměny utopické literatury od Platóna po H. G. Wellse, podrobně popisuje vznik antiutopické literatury a její proměnu v dystopii. Velká část práce se zabývá specifickou sémiotickou analýzou antiutopické a dystopické literatury 20. a 21. století.

Co mají společného ruský postfašista Alexandr Dugin a americký postanarchista Hakim Bey? Trojice autorů – politolog, básník a literární vědkyně – srovnávají tyto zdánlivě protikladné myslitele a nacházejí v jejich pohledech na společnost a člověka, i v jejich spirituálním základu, jak rozdíly, tak i překvapivé podobnosti. Oba autoři se vyrovnávají s radikalismem své doby po úpadku velkých sociálních utopií, zejména komunismu. Dugin hledá východisko v mysticky pojímané eurasijské části světa, jež má porazit dekadentní Západ, zatímco Bey se zaměřuje na dočasný únik do alternativního prostoru, který uniká tlakům kapitalistického systému a je svobodný pouze v omezeném čase. Politologická část knihy zařazuje Duginovo myšlení do kontextu radikálně pravicových hnutí a Beyovu koncepci do rámce vývoje anarchismu. Adam Borzič se věnuje inspiracím z mystické náboženské tradice, které oba autoři čerpali. Závěrečná část, pod vedením Olgy Pavlové, přináší zajímavé autory jako ruského Vladimira Sorokina a Američana Chucka Palahniuka, čímž rozšiřuje diskusi o literárních aspektech obou myslitelů.

Ne, kniha Lidé v nahotě nevypráví o nudistech, jak by se mohlo na první pohled zdát. Svérázně napsaný, autobiografický román Andreje Astvacaturova svým stylem připomíná prózu Sergeje Dovlatova. S velkou mírou ironie popisuje život "obrýleného intelektuála", který je unavený nevzdělaností nejen mezi svými známými, ale i mezi vysokoškolskými studenty a vyučujícími. Proti tomuto jevu používá jediný lék – humor a ironii, jimiž naplňuje každou stránku knihy. Děj se odehrává především v 90. letech 20. století, v "nejkulturnějším“ městě Ruska, v Petrohradě. Vypravěč ve svých vzpomínkách znovu prožívá zážitky ze školy a undergroundových shromáždění, není to ale jen slepá a sladká nostalgie, Astvacaturov dokáže být zpětně hodně kritický a kousavý.

Knížka snadno zapamatovatelných veršíků o životě dětí v přírodě, dětských hrách a zábavách.