Pavel Rejchrt Reihenfolge der Bücher

Výbor z celoživotní básnické tvorby literáta, výtvarníka a teologa Pavla Rejchrta, jehož rozsáhlé dílo se vyznačuje jak charakteristickou poetikou, tak i osobitou filosofickou dikcí, pro niž je příznačné křesťansky duchovní nazírání života a světa. Básně zahrnuté do tohoto retrospektivního svazku tvořil autor v rozpětí více než šedesáti let. Zrcadlí se v nich jeho rozjímání o životních strastech a smutcích stejně jako nepřestajné směřování k naději spočívající ve víře. Z časového odstupu a ohlížeje se na rozličné polohy Rejchrtova etického i existenciálního básnění lze tento reminiscenční soubor veršů vnímat jako vyznavačské hledání nadčasových i nadpozemských hodnot, jimž autor dává výsostný význam a jež jako tvůrce poeticky vkládá do věčnosti: Slova. Kameny. Písně.

V literárním světě se stává, že ačkoli tvůrčí dráha významného umělce není ještě zcela uzavřena, přesto se v určitém okamžiku žití odhodlává k bilancování. To je případ literáta a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942): po řadě knih básnických, prozaických i esejistických sestále častěji vrací k textům, které vznikaly v průběhu let a desetiletí a které z různých důvodů doposud nefigurovaly v autorových knižních publikacích. Zpytování cesty nabízí přesvědčivou duchovní retrospektivu jednoho tvůrčího osudu. V uvážlivě bilancující knize Pavla Rejchrta najdeme přitažlivou všehochuť příspěvků různého časového určení: jsou tu pozoruhodné texty beletristické, zajímavé texty memoárové povahy, jakož i literární kázání, kunsthistorická zamyšlení a další úvahy, které nic neztratily na své aktuálnosti a nezřídka naopak s léty nabyly na své závažnosti.

Výběr z rozsáhlého básnického, prozaického a divadelního díla Pavla Rejchrta, které vznikalo od konce šedesátých let 20. století a bylo neustále citlivě přepracováváno i doplňováno o nové práce a texty. V této knize, kterou lze chápat i jako určitý doplněk k Rejchrtovu předešlému výboru "Pustinami k díkůvzdání", se autor vrací především k tvorbě pocházející ponejvíce ze sedmdesátých až osmdesátých let. Tyto práce pak doplňuje novými reflexemi, případně je přepracovává, vždy se ale snaží, aby v žádném případě nenarušil vývojovou koncepci svého díla. V Rejchrtových návratech tak nacházíme esejistické úvahy, které jsou obměňovány beletristickými texty jak v poezii, tak i v prozodické rovině. Všechny texty jsou napsány kultivovaným, cizelérsky vytříbeným jazykem, dbajícím na vysokou kulturu slova, na intenzitu duchovního prožitku i na případnou filozofickou výstavbu dialogů. Proto je jedním z vrcholů publikace nepochybně drama "Dům světa", v němž autor v metaforické improvizaci předkládá svůj pohled na svět s důrazem na konfesi víry jako jedné z neměnných a nejvyšších lidských hodnot.

V devíti teologických rozjímáních nad křesťanskou vírou v dnešním světě rozvíjí autor v různých souvislostech na pozadí současných poměrů několik biblických motivů, především novozákonních, kterými se opakovaně zabýval v několika příležitostných kázáních z poslední doby. Úvahy spojuje ústřední téma „neobvyklého vítězství“, skutečnost, že zvěstované evangelium ve světě a přiznání se k Ježíši Kristu nepřináší „vavříny“, na kterých bychom mohli spokojeně usnout, ale spíš trní útrap všeho druhu. A také zjitřenou citlivost pro přemnohá zla, jež „normální“ společnost vůbec neregistruje. Víra ovšem, jak praví apoštol Jan, přemáhá svět, vede nás i skrze mnohá sklíčení ba utrpení k pokoji, který je „nad všeliký rozum lidský“. Leč nevítězíme my sami, ani zbraněmi duchovními ne, například stupňováním svých výkonů intelektuálních nebo mravních, ale to vítězství nad světem (a tím i nad námi samými v naší „přirozené“ Bohu zcizenosti) nám vybojovává toliko láska (a víra), kterou nám dal Otec. Tento div nepodmíněného daru Boží milosti všem, kteří jej neodmítnou, chtějí z různých stran osvětlit všechny kapitolky tohoto komorního souboru úvah.

Rozsáhlé literární dílo Pavla Rejchrta, zahrnující jeho básnické, prozaické a esejistické tituly, se nyní obohacuje o novou publikaci s výmluvným názvem Pustinami k díkuvzdání. Tento promyšleně komponovaný cyklus zahrnuje básně a prózy, z nichž některé vznikly již v sedmdesátých letech 20. století, většina však byla napsána v roce 2018. Starší texty byly pro vydání důkladně upraveny, což činí knihu pozoruhodnou vizitkou nové Rejchrtovy tvorby. Texty se vyznačují existenciálně laděným stylem, reflektujícím novodobý křesťanský, zejména evangelický post-existencialismus. Autor se v nich zabývá palčivou problematikou současné lidské situace, jak ji bolestně vnímá a prožívá. Ožívají zde i vzpomínky na eruptivní a sebezpytavý svět šedesátých let, období, kdy Rejchrt formoval své umělecké a náboženské pojetí. Reflexe dnešní „postpravdivé“ společnosti odhaluje mravní nepokoj nad civilizačními a mentálními pustinami, v nichž žijeme. Nestárnoucí Rejchrtovy promluvy vyzývají k očistě mysli a jsou literárními i poetickými výrazy, které směřují k nadčasovému díkuvzdání.

Lunetové okno, nová sbírka z pera básníka, prozaika a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942), má převážně retrospektivní charakter: zahrnuje v prvé řadě autorovy texty napsané již v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého věku, v tehdejší společenské situaci nikde nepublikované, pouze recitované při různých příležitostech. Nepočetné veřejnosti byly dané texty tenkrát předkládány jako verše samizdatové, běžně nedostupné. Z dnešního odstupu se tyto básně ocitají v estetickém sousedství tehdejší poetické produkce Ivana Diviše nebo Zdeňka Rotrekla, zároveň ale vyznívají rovněž jako vyznání nebo jako výzva. Z tohoto pohledu zde Rejchrt promlouvá jako tvůrčí hlasatel morálního nepokoje a bytostné náboženské víry. Sbírka Lunetové okno je i důkazem nadčasového poselství autorova básnického usilování o pojmenování toho, co rezonuje v lidských duších.

K její charakteristice citujeme úryvek z textu literárního kritika a historika dr. Vladimíra Novotného: „… ve sbírce Varta verše, obsahující texty starší i ze značné části novější, se můžeme přesvědčit o velkém výrazovém rejstříku autorova básnictví … Pavel Rejchrt se brání také v této knížce uspěchané a laciné nepoezii, neboť píše takovou poezii, která má vyšší směr a vyšší cíl, byť může být v jednotlivých verších i satirická, i groteskní. Takto temperovaná poezie, jak se ukazuje, nakonec vůbec nestárne. Vždyť vzniká před tváří Boží a stává se i básnickou ‚vartou‘ člověčí tváře.“

Vydání experimentální poezie, kterou autor tvořil v první polovině 70. let stranou oficiálních literárních proudů. Svými průzkumy, rozklady i novotvary proniká pod povrch veršotupectví a tvořivě se brání marasmu dobového znehodnocení jazyka. Usiluje pomoci slovům, aby „sbírala z kalamity“. A z tohoto pohledu dostávají někdejší čtyřicet let staré výboje svěží a aktuální rozměr.