Jitka Jonová Reihenfolge der Bücher

Olomoucká kapitula měla od roku 1207 privilegium svobodné volby (arci)biskupa. Podle vídeňského konkordátu z roku 1448 obsazoval papež kanonikáty v lichých měsících, zatímco v sudých volili kanovníky stávající členové kapituly. Císař Josef II. v 18. století omezil vliv Svatého stolce tím, že vyhradil papežské měsíce pro obsazování panovníkovi. V roce 1772 byl do stanov kapituly přidán požadavek inkolátu, který byl v roce 1826 změněn na požadavek šlechtického původu, paradoxně v době, kdy ostatní kapituly tento požadavek opouštěly. Tato šlechtická výlučnost vyvolávala nevoli mezi kněžstvem občanského původu. Až v roce 1880 došlo k ústupku, kdy císař mohl jmenovat kanovníky i občanského původu. Při první volbě po této úpravě byl zvolen kanovník nešlechtického původu Theodor Kohn. Staré stanovy z roku 1826 byly nahrazeny novými až v roce 1994, kdy byly schváleny v souladu s Kodexem kanonického práva. Řešení kapitulní otázky bylo komplikováno snahou státní moci o vliv na obsazování kapitul a volbu arcibiskupa, přičemž kanovníci někdy komplikovali situaci lpěním na starých privilegiích. Definitivní vyřešení otázky bylo ovlivněno historickými okolnostmi, jako zánik monarchie a nové ustanovení kanonického práva. Na základě archivních materiálů a dobových dokumentů je popsána snaha o vyřešení této problematiky.

Publikace představuje vývoj katedrály a zvláště dochovaných parament v historickém kontextu. Katalog představí vývoj liturgických parament největší moravské kolekce církevních rouch od 17. stol. do 1. pol. 20. stol., zahrnuty jsou např. i aspekty kulturní výměny mezi českými zeměmi a středoevropským a západoevropským regionem (paramenta byla objednávána např. také z Říma).

Široce koncipovaná metodika reflektuje přesné vymezení sledované problematiky a přehled dosavadního bádání s důrazem na středoevropské prostředí. Představuje možnou druhovou skladbu dochovaných souborů, uvedení do problematiky základního znalectví textilních technik a materiálů včetně těch tkalcovských a vyšívacích. Dále uvádí umělecko-řemeslný přehled a souvislosti, přehled degradativních vlivů a způsoby jejich prevence, evidenci a způsob vedení dokumentačního popisu. Důraz je kladen na praktičnost a přehlednost textu s přihlédnutím k využití metodologických postupů v přímé terénní praxi (církevní a památkové objekty, církevní praxe a výstavní/prezentační expozice aj.).

Metodika přímo navazuje na předchozí metodiku s názvem Liturgické textilie a jejich památková ochrana, přičemž se zaměřuje na specifika prezentace textilií v památkově chráněných objektech (např. zámeckých kaplích) včetně zdůraznění jejich liturgické funkce (druhová skladba, církevní slavnosti). U parament s druhotně využitými světskými textiliemi jde o identifikaci jejich původní funkce a zařazení do širších kulturních souvislostí a doplnění o obrazovou dokumentaci (např. analogické vzory na šlechtických portrétech) a o zdůraznění didaktické funkce prezentace vůči návštěvníkům. Součástí metodiky jsou také shrnující kapitoly o dějinách muzejní prezentace. Další kapitoly se věnují praktickým otázkám (světelná intenzita, vlhkost, různé způsoby prezentace a jejich specifika, výhody a nevýhody, včetně přímé konfrontace se zahraničními přístupy).

Katalog je věnován dosud velmi málo zkoumaným tématům umělecky ztvárněných parament a významu ruční práce v životě urozených žen. V katalogu prezentované kasule a pluviály představují nejkrásnější díla vyšívačské práce od baroka po secesi ze sbírek Národního památkového ústavu a pražského arcibiskupství, která byla darována či přímo zhotovena českými šlechtičnami nebo členkami rodu Habsburků. V úvodní části je téma zasazeno do co nejširších souvislostí. Pozornost je věnována každodennímu životu aristokratických žen i tomu, jak se ruční práce odrazily v zámeckých interiérech. Pozornost je upřena také na vývoj vyšívacích technik a vzorů. Další studie se zaměřují na spojení šlechty a církve: církevním obřadům a svátkům v životě šlechticů, jejich vztahu k zámeckým kaplím i kostelům na panství či kariéře šlechticů v církvi.

rcibiskup Theodor Kohn (1845–1915) je považován za jednu z nejrozporuplnějších postav, které kdy usedly na stolec sv. Metoděje v Olomouci. V roce 1892 byl s ovacemi vítán jako první olomoucký arcibiskup českého a neurozeného (navíc také židovského) původu. Během svého působení hospodářsky konsolidoval olomouckou arcidiecézi, ale postupně se dostával do sporů s kněžstvem, pohoršilo mu i vedení majetkoprávních soudních sporů a situaci zhoršovaly také národnostní spory mezi Čechy a Němci. Jeho postavení v arcidiecézi se postupně natolik zhoršilo, že byl jeho případ projednáván ve Vídni i v Římě a v roce 1904 musel rezignovat. S pocitem hořkosti a nepochopení dožil ve vyhnanství v Ehrenhausenu (Štýrsko), kde 3. prosince 1915 zemřel. Přiblížit životní osudy a zvláště krizové momenty působení tohoto významného olomouckého arcibiskupa si klade za cíl i tato publikace.

Eucharistie se vždy těšila velké úctě, ale způsob této úcty se během dějin značně změnil.