Petr Bláha Reihenfolge der Bücher

Už dlouhé roky hltáme všemožná hard sci-fi díla. A. C. Clarke, Isaac Asimov, a nebo třeba Liou Cch-sin a Jeff VanderMeer. Inspirativní příběhy, které sice využívají neuvěřitelnou technologickou fantazii a svobodu pohybu v čase a prostoru, ale ve finále nám nejvíc ukazují o nás samotných. Neskromně jsme se rozhodli napsat společnými silami vlastní knihu. Vyděsilo nás, když se během několika let, kdy jsme ji připravovali, některé motivy děje začaly stávat skutečností, ale zároveň to byla motivace pokračovat. Budeme moc rádi, jestli vás příběh o nové zlatavé droze, která změní směřování lidstva zaujme. Možná to bude jen brakové pobavení na pár večerů. Ale možná se stane něco víc a vy ucítíte alespoň ze setiny to, co my při čtení našich oblíbených klasiků.

Der deutsche Philosoph Johann Gottlieb Fichte (1762–1814) gilt neben Schelling und Hegel als wichtigster Vertreter des deutschen Idealismus. Im April 1800 hielt er eine Reihe von Sonntagsvorträgen vor zahlreichen Freimaurern aller Systeme in Berlin. Der Redakteur der „Eleusinien des 19 Jahrhunderts“ J. C. A. Fischer erhielt von Fichte die Erlaubnis sie zu Drucken und gab ihnen den Titel Philosophie der Maurerei 16 Briefe an Constant

Subkultury jsou poměrně často vnímány jako běžná součást společnosti, zejména pokud se jedná o mládež. Není však zatím obvyklé pohlížet na ně jako na legitimní součást občanské společnosti. Kniha se zaměřuje na hardcore punkovou subkulturu, kterou zkoumá zejména v Ústeckém kraji, tedy regionu zatíženém řadou socioekonomických, sociálně patologických, ale i politických problémů. Na základě kombinace sociologického a etnografického přístupu analyzuje subkultury optikou nejnovějších trendů v oblasti subkulturního výzkumu. Díky tomuto přístupu nabízí ucelený a komplexní pohled na problematiku, která v českém prostředí doposud nebyla komplexně zachycena. Ukazuje, že subkultura nemusí nutně být a také není společenskou hrozbou, ale dokáže se aktivně zapojit do občanského života právě tam, kde její členové spatřují limity. Svým komplexním interdisciplinárním přístupem je tato kniha zajímavá nejen pro akademické pracovníky či studenty sociologie a politologie, ale například i pro sociální pedagogy a další odborníky, kteří se ve své práci setkávají se subkulturami.

V pořadí již druhý soubor esejů filosofa Petra Bláhy opět představuje pestrou skladbu témat, nad nimiž tento autor dlouhodobě uvažuje. Předmětem jeho výprav do dějin myšlení jsou některé aspekty politické filosofie, mezi nimiž lze objevit například problémy moci, revoluce či utopie. Do některých esejů proniká autorova fundovaná orientace ve filosofii dějin či v otázkách filosofie výchovy. Vedle významných postav evropského myšlenkového dědictví, jakými jsou například Luther, Erasmus, Fichte či Tocqueville, se řada esejů vědomě zaměřuje na tradici českého myšlení. Před čtenářem se tak objevují úvahy o myšlenkovém odkazu Husa, Komenského, Kafky, Rádla, Masaryka, Pittra, Šafaříka či Hejdánka. Autor si z jejich díla vybírá momenty, na nichž ilustruje východiska jejich uvažování. Přitom však nezapírá své vlastní hodnotové předpoklady, jež mu umožňují vstupovat do vzájemné konfrontace s jednotlivými mysliteli.

Soubor pěti kratších úvah představuje německého filosofa Oswalda Spenglera, známého svou objemnou a provokativní koncepcí dějin, nejen jako polemika, ale také jako osobnost s širokým rejstříkem znalostí a zájmů.Titul je nazván podle první úvahy, v níž se Spengler vyrovnává s nařčením, že jeho chápání dějin je pesimistické. Další stať výboru zachycuje Spenglerovo srovnávání dvou myslitelů, kteří se stali jeho trvalou inspirací. Jsou jimi Nietzsche a Goethe. Spenglerovo pozoruhodné hledání dějinných analogií předvádí úvaha Stáří amerických kultur a jeho mnohdy překvapivé důrazy na určité dějinné souvislosti ilustruje pojednání Bojový vůz a jeho význam pro průběh světových dějin. Výbor uzavírá poměrně krátká, za to však výstižná odpověď na otázku Je možný světový mír?, jejíž formulace je z roku 1936, tedy z roku, v němž se uzavřela Spenglerova životní pouť.

Studie o hluku německého filosofa Theodora Lessinga ukazuje, že se jeho kritický pohled na prožívanou skutečnost netýkal pouze obecnějších okolností, ale že byl prodchnut zájmem o kvalitu života. Jak Lessing podotýká v úvodu své knihy „zabývat se Bohem a koncem lidstva není o sobě a pro sebe významnější než zabývat se tisícem konkrétních praktických maličkostí“. Jsou to totiž právě tyto zdánlivé maličkosti, které nejzásadněji ovlivňují naše všední starosti a problémy. Autor se snaží z různých hledisek objasnit škodlivost nadbytečného hluku civilizovaného života. Činí tak v pěti na sebe navazujících kapitolách, v nichž se zabývá například psychologií ohlušování, vztahem mezi kulturou a hlukem či citlivostí ucha. Protože je přesvědčen, že svým dílem, které vyšlo před více než sto lety, může napomoci účinnému zlepšování celkových podmínek života, přidává v poslední části návrhy na to, jak se protihluková opatření mohou stát součástí právních norem. Jakkoliv se Lessing mimo jiné odvolává i na Schopenhauerovo až příliš jednostranné odsouzení hlučných projevů, ve svých vlastních detailních analýzách se vedle otázky škodlivosti nadměrného hluku snaží pochopit hlubší psychologické důvody toho, proč se lidé takového hluku dopouštějí. Ve svém uvažování se pohybuje na úrovni dosavadního poznání rozličných vědních oborů, aby podal pokud možno co nejkomplexnější pohled na probíranou problematiku.

Kniha Provincionalistovo bloudění akademickými chodbami žánrově navazuje na východiska dřívější charakteristiky filosofa provincionalismu. Tentokrát se jedná o aplikaci těchto východisek na autorovu dlouhodobou zkušenost s univerzitním prostředím. Své úvahy podrobuje pátrání po dějinných podmíněnostech toho, co bývá nazýváno ideou univerzity, a svá zjištění konfrontuje s tím, jak se mu jeví základní rysy současné situace. Závažnou tezí knihy je, že stále intenzivnějším průnikem technologicky ovládaného myšlení značně ubývá na svéprávnosti zástupců akademické sféry. Ti jsou nároky univerzitního provozu stále více vtahováni do řešení administrativně technických záležitostí, čímž se ocitají pod tlaky, jež omezují možnost myslitelské aktivity. S těmito tendencemi souvisí posilování kvantifikativních metod při hodnocení jejich výkonu. Taková kritéria ovšem přestávají respektovat specifičnost určitých tradičních akademických zaměření. Dochází ke zvláštní standardizaci, jež se projevuje i ve vytváření akademické hierarchie. Vzniká osobitý typ úspěšného akademika, jenž je schopen požadované přizpůsobivosti. Autor své postřehy zasazuje do obecnějších dějinných perspektiv, v nichž hledá odpověď na otázku po možných vyústěních současného stavu či po možnostech nastolené tendence nějak proměňovat.

Publikace se snaží zaplnit mezeru ve výzkumu politické reprezentace žen na obecní úrovni v České republice a na Slovensku. V úvodních částech jsou představeny základní teoretické přístupy, které jsou pro vysvětlování různé míry úspěšnosti žen ve volbách užívány v zahraniční literatuře, a to na různých úrovních vládnutí (národní, regionální, místní). Následně je představen vlastní originální konceptuální rámec, vysvětlující vliv různých faktorů na politickou reprezentaci žen, a to nejen v českém a slovenském kontextu, ale také potenciálně uplatnitelný v širším mezinárodním srovnání, zahrnujícím jak tradiční západoevropské demokracie, tak nové demokracie střední a východní Evropy. V další části je představený teoretický rámec aplikován při výzkumu politického zastoupení žen ve volbách do obecních zastupitelstev v České republice a na Slovensku od rozdělení společného státu až do současnosti, tj. v šesti komunálních volbách v letech 1994 až 2014. Nejprve je přitom politická reprezentace žen v českých a slovenských obcích analyzována na vzorku českých obcí s rozšířenou působností a slovenských okresních měst pomocí regresní analýzy, načež je v dalším kroku analýza provedena na úrovni krajských měst za pomoci konfigurativního přístupu – kvalitativní komparativní analýzy (QCA).

Kniha je pokusem o připomenutí svérázu dopisní formy vyjádření, třebaže se v tomto případě jedná o soubor fiktivních dopisů. Jejich adresáty jsou však zcela konkrétní teoretici revoluce, a to z různých období dějinného vývoje. Na rozdíl od autora spojuje adresáty jednotlivých dopisů vyzývání k revoluční akci, či naopak varování před nedoceňováním jejích důsledků. Autor vychází z předpokladů, že jeho doba se vyznačuje nerevolučností, což vytváří základní obsahový kontrast mezi názorovými postoji. Avšak to, co touto nerevolučností míní, nechává na porozumění čtenáři.

Kniha nabízí tematicky uspořádané eseje, které se soustřeďují vždy na jeden aspekt výchovného úsilí. Pro vyhodnocování závažnosti těchto aspektů autor vybírá reprezentativní osobnosti, jejichž názory na výchovu vzájemně konfrontuje. Mezi zvolenými tématy se objevuje například otázka, jak souvisí výchova s lidskou přirozeností. Teprve po vyjasňování předpokladů výchovy mohou následovat otázky po úloze učitele či úloze odměn a trestů ve výchově. Autor si všímá rozličných odůvodnění výchovného působení a má očividný sklon zpochybňovat příliš snadné vrůstání do metodicky zajišťovaných předsudků. Přes počáteční hledání archetypálního zakotvení výchovy u Sókrata a Platóna se kniha převážně zaměřuje na novověké klasiky filosofie výchovy (např. Locke, Komenský, Rousseau, Pestalozzi, Herbart, Owen). Své pozorování autor protahuje až do dvacátého století, v němž mimo jiné sleduje různá ideologizující zneužívání výchovných postupů.