Karel Srp Reihenfolge der Bücher

Kniha Ikariana je záznamem stejnojmené výstavy Ireny Křivánkové v Musoleu Davida Černého. V knize je vyobrazen cyklus obrazů Ikariana, pohledové fotografie na výstavu, text Karla Srpa a dále rozhovor Karla Srpa s autorkou. Ikariana představuje uzavřený soubor na sebe navazujících, tematicky propojených posledních obrazů Ireny Křivánkové, týkající se krajních okamžiků lidského života, pojatý jako dramatická, souvislá cesta, která má svůj začátek, vyvrcholení a závěr, během níž znázorněné ženské tělo prochází zlomovými zkušenostmi ztráty sebe sama, vnitřního zrcadlení, odpoutání se od pozemského života a opětovného znovuzrození a smíření. Je osobní výpovědí, ve které se autorka ztotožňuje s malovanou postavou, propůjčuje jí vlastní rysy, a stává se tím hlavní účastnicí svých obrazů. Jejich hrdinka podstoupila zkušenosti odtělesnění, probíhající na pomezí světla a tmy jako odvěký vnitřní zápas touhy po očištění.

Sartrův dopad na československou kulturu ve druhé polovině 20. století byl mimořádný. Nebyl nikdo podobný, jehož polyfonní hlas by zasahoval do tolika oblastí a jímž by se zabývali vědci i běžní občané, čtenáři i návštěvníci jeho divadelních her. Jeho vliv nezůstal u zobecňujícíchtémat lidské existence, ale dotýkal se i všedních událostí. Zásadní byl jeho odsudek ruské invaze v roce 1968, který je v knize poprvé publikován. Společně se Simone de Beauvoirovou, navštívil Československo čtyřikrát. Zejména jeho návštěvu v roce 1963 lze označit ve 20. století za osudovou, srovnatelnou s návštěvou André Bretona a Paula Éluarda v roce 1935. Kniha, zahrnující na dvě stě fotografií a dokumentů, mimo jiné poprvé doceňuje skutečnost, jak nesmírný vliv měl Sartre na přijetí Franze Kafky, na místní filozofy včetně Jana Patočky, ale i divadelníky. Obsahuje souhrn všech dobových inscenací a množství dosud nepublikovaných ukázek z jejich uvedení. Kniha je zároveň hlubokou analýzou Sartra jako filozofa, dramatika i osoby veřejně činné. Jde o první důsledné zpracování stále naléhavého tématu svědčícího mimo jiné i o tom, že člověk se nemá nechat vláčet životem, ale má jej utvářet.

Schopnost autorky oddělit podstatné od vedlejšího proniká vrstvy osobní zkušenosti, vyzdvihuje základní rysy každodenního okolí, převrací ustálené vazby předmětů, nechává zaznít prvotní živly. Objevuje plynoucí ve stálém, zneklidňujícím, trvalém.