Sebastiano Vassalli wurde 1941 in Genua geboren und entwickelte sich nach seiner frühen Kindheit in Novara zu einem herausragenden italienischen Romanautor. Seine frühen Werke, beeinflusst von seinem Universitätsstudium und der Neo-Avantgarde-Bewegung, experimentierten mit Form und Sprache. Nach einer kritischen Abkehr von diesen experimentellen Gruppen wandte sich Vassalli einem erzählerischen Ansatz zu, der die italienische Identität und Geschichte erforschte, oft durch Protagonisten, die sich den Konventionen widersetzten. Seine Werke, wie der gefeierte Roman „La chimera“, befassten sich mit Themen wie Erinnerung, Tradition und der Suche nach Wahrheit und brachten ihm internationale Anerkennung ein.
"Ein Roman von großem erzählerischem Atem" schrieb die Zeitung "Corriere della Sera" über diesen von 1893-1920 in Palermo spielenden Mafia-Roman. Dem Autor gelingt es, den psychologischen und historischen Wurzeln der Verbrecherorganisation nachzuspüren und ein eindrucksvolles Bild ihrer frühen Protagonisten zu zeichnen.
Vor der Kulisse des geistigen und gesellschaftlichen Lebens im frühen 17. Jahrhundert erzählte Geschichte eines Findelkindes, das nach bösartigen Verleumdungen der Inquisition zum Opfer fällt.
Un grande scrittore torna su un personaggio e poeta, Dino Campana, al quale aveva già dedicato La notte della cometa. Scrive Vassalli: «È il Natale del 1916: in Italia, un Natale triste. Tutti o quasi tutti gli uomini validi sono lontani da casa, in quelle trincee tra le montagne dove si soffre e si muore per una guerra che, nonostante la retorica ufficiale, non ha in sé proprio niente di epico… Eppure per Dino Campana l’ultimo giorno felice fu il Natale a Marradi. Perché Dino e Sibilla Aleramo siano andati a Marradi, dove lei non era mai stata, proprio in quel giorno di Natale del 1916, non si sa… Forse prima di perdersi in quel crepuscolo della ragione dove stava precipitando da più di un anno, lui ha voluto mostrare i suoi luoghi d’infanzia all’unica persona che aveva avuto un moto d’affetto nei suoi confronti…»
Kniha Noc komety Sebastiana Vassalliho vyšla poprvé už před třiceti lety (1984) a dodnes budí pozornost čtenářů, kritiky a široké kulturní obce. Autor v ní totiž boří řadu mýtů o italském prokletém básníkovi Dinu Campanovi (1885–1932), s jehož jedinou sbírkou Orfické zpěvy se mohli i čeští čtenáři seznámit ve výboru nazvaném Šílený Orfeus, který v roce 1968 připravil a přeložil Jan Vladislav. Na základě mnohaletého bádání se Vassallimu podařilo svým nezaměnitelným stylem sepsat skvěle zdokumentovanou biografii tohoto podivuhodného muže a jeho střet se světem. „Byl jsi už někdy milován, Dino?“ ptá se spisovatelka Sibilla Aleramová, s níž básník prožil bouřlivý a trýznivý milostný vztah. Zřejmě v tu chvíli netuší, jak podstatná je její otázka. Dino Campana byl odvrhován už v raném dětství matkou, jen těžce snášen otcem, vysmíván svým okolím, nepřijímán módními literárními kruhy, všemi opovrhován. Vassalli líčí jeho několikeré neodůvodněné internace v psychiatrických léčebnách, jeho studijní a milostné peripetie, jeho útěky, potulky i dlouhé cesty do zahraničí, konec jeho života v blázinci. Podává strhující příběh básníka, jenž literárním nebem prolétl jako kometa. Překlad veršů Dina Campany Jiří Pelán.
Vergilius s Maecenatem v zemi Rasnů. Vergilius má na objednávku císaře Augusta napsat oslavný epos o římském národě, a tak se svým sekretářem Řekem Timodemem a významným Římanem etruského původu Maecenatem podnikne cestu do Etrurie neboli země Rasennů, jejichž tisíciletá civilizace je na svém sklonku. V podzemí chrámu, kde jsou uchovávány dějiny Etrusků, které nikdy nebyly sepsány, je jim dáno cestovat do minulosti a prožít nespočet životů. Poznání je to však skličující – historie předků se hemží zločiny a všemožnými zvěrstvy. Navíc Etruskové přes znalost písma odmítají písemnictví, nevede podle nich k nesmrtelnosti, nýbrž ke smrti. Vergilius naopak věří v očistnou moc poezie, a pro povznesení lidstva tedy krvavé dějiny vybělí. Epos Aeneis pak sice opěvá ctnosti bájných hrdinů, ale svému autorovi nepřinese uspokojení a pro Etrusky skutečně znamená konec jejich civilizace. Vassalliho strhující román o tajemstvím obestřené kultuře je zároveň zamyšlením nad časem, dějinami a jejich věčným opakováním: cesta do minulosti začíná i končí v nejsoučasnější přítomnosti.
Il Sudtirolo, una terra di frontiera e un paradiso turistico in cui due popolazioni sono destinate a convivere. Ma cos'altro sanno gli italiani di questa regione e della sua storia? Quasi niente e, peggio, l'hanno sempre capita poco. Sebastiano Vassalli ripercorre in maniera lucida e tagliente gli snodi principali di un secolo ricco di contrasti, di "fandonie storiche", di follie politiche: dal 1919, quando il trattato di St. Germain avanzò sul crinale alpino il confine con l'Austria, stabilendo che i sudtirolesi diventavano loro malgrado italiani... fino ai giorni nostri. In mezzo ci sono il fascismo, il nazismo, le bombe, i referendum e una stagione di tenebre in cui hanno perso la vita troppi uomini. Il protagonista di questa lunga storia è ormai vecchissimo, nato nel 1928, eppure continua ancora a muoversi indisturbato nel paesaggio scintillante di valli e città, a fare sentire la propria voce e a seminare zizzania. Attraverso una proposta concreta, questo libro invita a chiudere i conti con la storia e a separare una volta per tutte il passato dal presente, per guardare avanti.
Perché il cadavere di un commesso viaggiatore viene trovato nel più grande cimitero di automobili della città? Per quale ragione un intellettuale omosessuale viene ucciso con un busto di Bizet? Come finisce la storia sentimentale fra uno scrittore, che si chiama Sebastiano, e una prostituta africana? Come si eccita sessualmente un collezionista di mantidi religiose? Tutte queste storie e molte altre danno vita a un libro che racconta le mutazioni antropologiche dell'uomo contemporaneo e la dissoluzione senza speranze dei miti che ci hanno accompagnato dalla Rivoluzione Francese fino all'altroieri.
Román předního italského prozaika se v příběhu společensky angažované dvojice „osmašedesátníků“ Lea a Michely, toužících ve shodě s duchem doby změnit svět k lepšímu, a jejich absurdně tragického konce vrací k období, jež se už pomalu stává historií, pro generaci postav románu však zároveň zůstává živou součástí jejich individuálních osudů. Vassalliho pátrání po mýtech ovládajících Leovy, Micheliny i jeho vlastní vrstevníky brilantně zachycuje atmosféru doby a jejích marných snů, za nimiž se dokáže ohlížet se smutkem i ironickým nadhledem.
