Pavel Kotrla Bücher

Druhá básnická sbírka Pavla Kotrly (5. května 1974). Autor vystudoval literaturu na Ostravské univerzitě. Od roku 1996 šéfredaktor časopisu Texty, dříve redaktor revue Aluze. V roce 2013 vydal básnickou sbírku Prstem na sklo rybám. Básněmi zastoupen v několika sbornících (např. Nejlepší české básně 2014). Autorsky, editorsky, fotografiemi nebo redakčně se podílel na několika publikacích, publikuje v literárních časopisech. Chtěl být a není archeologem, kosmonautem a námořníkem. Žije na Bystřičce.

Třetí sbírka básní Pavla Kotrly Stínový profil je syntézou sbírek předchozích. Plátno jitřivých představ, které bezohledně popíraly přítomnost, básník nyní bez lítosti vypnul do rámu pokročilejší zkušenosti, která ze dne na den neutěšeně přibývá. Zápas vedený s vlastním vědomím tváří v tvář odkouzlenému světu není rozhodnutý. Veškeré obavy z budoucnosti dosud klidně, téměř metodicky ubíjí dostředivá minulost. Ale čas postupuje a člověk trne. Poezie realismu, který už byl a podle všeho zase bude romantismem.

Básnická prvotina zkušeného moravského literáta a publicisty evokující barvitost, přitažlivost, záhadnost života a lidského osudu, jež se osobitě odrážejí v symbolech moře a nekonečných proměnách monumentalně působícího a bohatě inspirujícího, věčně neklidného přírodního živlu.

V rámci časově a tematicky neohraničeného projektu 1 KRESBA/DEN architekta Libora Sošťáka vznikly i kresby duběnkovými inkousty Pavla Kotrly, který se k nim na jaře roku 2024 vrátil. Sedm kreseb se stalo inspirací pro sedm trojverší. Následně byl tento provázaný celek přetaven v bibliofilsky orientovaný svazek, kdy je každý výtisk číslován, signován oběma autory a obsahuje vlepenou originální kaligrafickou kresbu nakreslenou štětcem z březové kůry duběnkovým inkoustem.

Zaslouží si jedle bělokorá v českých lesích podporu? Zcela jistě! Současných 1,2 % jedlové porostní plochy je výsledkem nejenom využití jejího dřeva, ale i změn podmínek prostředí nebo vlivu organismů. Naše území sice nebylo exploatováno antickými civilizacemi, ale jedle byly u nás ekonomicky významné ve středověku. Tato kniha se po dlouhé přestávce (naposledy Korpeľ, Vinš 1965. Pestovanie jedle) vrací k této kdysi hojné dřevině naší krajiny. Autoři v celkem 12 kapitolách a 3 dodatcích shromáždili informace, které jak doufají, pomohou zvětšit plochu, na níž jedle rostou. Autoři uvádí, že přijali s radostí a pokorou lektorování této knihy, která vznikala s cílem pomoci znovu uznat význam jedle odbornou i laickou veřejností. Jsou si vědomi, že jako lesníci vůči ní máme velký dluh. K zachování a rozšíření této výjimečné dřeviny přispěje nejenom čtenářské zaujetí, ale zejména praktické uplatnění předložených poznatků.

Výbor z autorů literárně činných na území Bystřičky a Růžďky: Jan Rous, Jar. Boš, Max Kurt, Ignác Lelík, Julius Šobr, Bartoš Vlček, František Bartoň, Jan Bartoň, Antonie Dančáková, Františka Smolková, Martin Škabraha.

Tento díl edice Soláň předloží zájemcům pohledy míst, které často bývají hlavním motivem návštěvy velkého množství turistů a která jsou zdokumentovaná vynikajícími fotografy, malíři, filmaři, takže umožňují zajímavé porovnání pohledů a autorské schopnosti postižení horského prostředí s proměnlivou, rychle a často se měnící atmosférou.

Vydáno u příležitosti stého výročí zahájení stavby přehradní nádrže Bystřička.

Osmá básnická sbírka Ireny Šťastné nese název Našli jejího tátu viset na provaze v hospodě naproti. Nezní jako titul, ale spíše jako věta zaslechnutá někde za dveřmi, šeptem předávána mezi generacemi. A právě tak působí i celá sbírka: jako tiché, precizní zpracování toho, co se nejen v rodinách přenáší mlčením. Kniha je rozdělena do čtrnácti oddílů metaforicky pojmenovaných podle dnů a oken. Dny se proměňují podle podoby oken – od velkých čtvercových přes neotevřené oprýskané okenice až po bezokenné dny nebo dny, kdy se z oken nelze vyklánět. Každý z nich představuje jiný způsob vidění světa i sebe sama. Šťastná s mimořádnou přesností zachycuje prchavé okamžiky, mezilidské odcizení, mateřskou únavu, stárnutí i všudypřítomné vědomí konečnosti. Její úsporný jazyk nechává vyniknout konkrétním detailům, které získávají symbolickou sílu. Krev, syrovátka, plachty nebo vrzající parkety se stávají nositeli paměti, ztráty i křehké naděje. Intimní prostory vlaku, chalupy, zahrady či ložnice přitom nesou tíhu zkušenosti přesahující jejich zdánlivou všednost. Nová sbírka navazuje na autorčinu dlouhodobou poetiku hledání hranic mezi intimním prožitkem a okolním světem. Přináší syrovou a nekompromisní výpověď o lidské křehkosti, paměti rodiny a tíži prožívané každodennosti, kde se minulost neustále prolíná s přítomností. Uhrančivá, rytmicky přesná a intenzivní sbírka, která bude ve čtenářích rezonovat ještě dlouho po dočtení.

Třetí básnická sbírka Komu patří déšť ostravského básníka Jiřího Horta (*1950) propojuje haiku, senrjú i krátké básně do citlivého celku o paměti, krajině, rodině a lidské zranitelnosti. Ve čtyřech oddílech (Chudobky, Kontury, Labuť z perliček a Slyšet kosa) autor zachycuje pomíjivé okamžiky všedního života — ticho zahrad, mizící stromy, stárnutí rodičů, dětskou blízkost, ale dotýká se i těžkých témat. Minimalistickým jazykem a přesným obrazem otevírá prostor pro emoci i vlastní čtenářské zastavení. Hortova poezie stojí na síle nevyřčeného, drobný detail zde často nese hlubokou existenciální zkušenost. Sbírku doprovázejí černobílé fotografie Rudolfa Stančíka, které podtrhují její meditativní a kontemplativní charakter.

Drobná publikace přináší vydání pověsti O klenovskéj ďúře pozapomenutého valašského autora Josefa Osyky, psané osobitým valašským nářečím. Tajemný příběh zasazený do krajiny mezi Bystřičkou, Malou Bystřicí a horou Klenov oživuje svět lidových pověstí, močálů, světélkujících bažin, basrmanů i zapomenutých pokladů. Osykův jazyk je syrový, obrazivý a rytmický, zachycuje nejen mluvu kraje, ale i atmosféru dávného Valašska se všemi jeho obavami, humorem a představivostí. Součástí vydání je také medailon autora a ediční poznámka mapující dochované verze textu i Osykovo místo v regionální literatuře první třetiny 20. století. Jedná se nejen o připomínku jedné pozoruhodné pověsti, ale i o návrat k téměř neznámému autorovi.

Finisterre je podobně jako její dvě předchůdkyně (Moudrost stezky a Sentimentální pijáci), vydané rovněž v nakladatelství Klenov, souborem měňavých textů, souborem žánrově pestrým a v nejlepším smyslu toho slova eklektickým. Černý v něm přináší strhující vyprávění o putování planetou. Od první stránky je však zřejmé, že mu nejde o cestopisné líčení „konců světa“ na různých kontinentech, nýbrž o imaginativní vyvolávání něčeho, co bychom mohli nazvat „vnitřní cestou“. Nezáleží na tom, že obvykle nerozpoznáme, kdy jde o reálný zážitek autorův a kdy o pouhou fikci či hru se čtenářem, důležité je samotné svědectví. O čem tedy nová kniha Miroslava Černého svědčí? Mimo jiné o tom, že člověka i svět lze definovat mnoha slovy a že některá z nich jsou výstižnější a přesnější než jiná. Má smysl je hledat.

Řeka odnáší stíny stromů je sbírkou tiché, všímavé poezie, která vyrůstá z každodenního okouzlení krajinou a městskou periférií. Filip Hrazdil v krátkých, přesných básních, volně inspirovaných poetikou haiku, zachycuje pomíjivost okamžiků, ročních dob i lidské blízkosti. Minimalistický jazyk a zdrženlivá obraznost dávají vyniknout tomu, co obvykle zůstává nepovšimnuto – tichu, paměti a křehké přítomnosti.

Bibliofilské vydání tradičního mýtu indiánů Juteů vypráví o důvtipném Urzonovi, který na své cestě za dobrodružstvím přelstí nejen mohutného bizona, ale i vychytralého a chamtivého Kojota. Série lstí, klamů a zvratů postupně obrátí role lovce a kořisti. Syrový, humorný i krutý příběh odhaluje logiku a poetiku starých indiánských vyprávění, ve kterých zvířata jednají jako lidé. Vyprávění doplňují původní ilustrace Libora Sošťáka.

Nekomplikované, katolickou obrazností prostoupené verše učitele a překladatele Benedikta Zuzaníka (*1979) traktují bolest neopětované lásky a zraňujícího míjení spolu s melancholií viny a stárnutí. Prochvívá jimi osamělost a ztišení slováckého venkova i ozvuky cest po světě.

Básnický soubor Hedvika Ondřeje Hložka je niterným putováním slezskou krajinou, v níž se prolíná duchovní obraz svaté Hedviky, která stojí bosá nad opevněným městem, s osobní zkušeností, tichou meditací i archetypálním zápasem o víru, paměť a smíření. Verše jsou úsporné, často fragmentární, přesto nesou silnou emotivní a vizuální sílu. Oscilují mezi tajemstvím, smrtí, zimou a tichým smutkem krajiny, kde se prolínají symboly lidského utrpení, vyhnání a pokání. Ondřej Hložek vytváří básnický prostor, kde se setkává osobní i regionální historie s univerzálními tématy lidského bytí. Je zamyšlením nad místem člověka ve světě a jeho vztahu k minulosti i přítomnosti. Hedvika je poezií rozjímání, ticha a návratů.

Sbírka Petra Ligockého Předtím než se setmí je tichým a hlubokým ponorem do světa každodennosti, přírody a vnitřního prožívání. Autor zde navazuje na tradici japonského haiku a korejské zenové poezie, zároveň však tyto formy obohacuje o evropskou citlivost a osobní prožitky. Výsledkem je kniha, která svou křehkostí a hloubkou působí jako meditace – pomalá, soustředěná a očišťující.