Milena Lenderová Reihenfolge der Bücher

V novém svazku edice Stručná historie Milena Lenderová živě a se smyslem pro detail i pro širší souvislosti líčí dějiny žen v českých zemích od středověku po práh 21. století. Shrnuje a vysvětluje, jak se v průběhu dějin proměňovala dívčí puberta, s jakými ambicemi vstupovaly v různých dobách ženy do manželství či jak vnímaly své mateřství. Přichází s novou historickou perspektivou v pohledu na násilí vůči ženám ve veřejném i soukromém prostoru a zamýšlí se nad tím, jak se v průběhu staletí měnila ženská sexualita. Sleduje, kdy a jak ženy pronikly na trh práce a na univerzity, a nezapomíná ani na ty, jež se dostaly na opačnou stranu sociálního spektra – na ženy zločinné.

History of nobility 17th to 20th century The volume by a team of authors offers entirely new perspectives on topics that have hitherto been reflected only marginally in the study of noble elites. It attempts to capture certain problems in the nobility's existence between the 17th and 20th century - from a regional probe of the development of noble tenure in the northern Bohemia, through legal issues related to the identity and careers of the Silesian nobility, the influence of roads on the shaping and transformation of the landscape and noble estates, insights into the world of the nobility on the basis of egodocuments, issues of family strategies and illegitimate children, and the abolition and withdrawal of noble titles, to the involvement of the nobility in the SS during the Nazi Third Reich.

Historie, která v posledním více než půlstoletí zažila několik paradigmatických obratů, přidala nedávno další – obrat, kterému se říká animal turn: zvířata, která až dosud hrála v zorném úhlu historiků spíše okrajovou úlohu, se začala drát do jeho centra. Oprávněně, vždyť se na vývoji lidské civilizace aktivně podílela – poskytovala lidem potravu, materiál na oděv i obydlí, stála u zrodu jejich primární logistiky, budila kladné i záporné emoce. Inspirovala k uměleckým dílům, poskytovala podívanou a zábavu. Brát v potaz kategorii „zvíře“ znamená uvažovat v kontextu politiky, ekonomiky, náboženství, společnosti i kultury. V západní Evropě zaznamenala v posledních letech animal history, „historická zvířecí studia“, velký rozvoj. Vznikla řada prací chápající zvířata jako opravdové kulturní subjekty, jejichž chování je legitimním tématem historické analýzy. Kniha Zvířata a jejich lidé, jeden z prvních pokusů integrovat „animal turn“ do české historiografie, nabízí řadu pohledů na vztah lidí a zvířat. Předkládá způsoby, jimiž lidé své zvířecí souputníky zobrazovali, všímá si jejich chovu a zužitkování, jejich „léčivé síly“, zvířat v roli darů, společníků a přátel.

Od početí a porodu přes výchovu a vzdělávaní a získávaní prvních pracovních zkušenosti až po práh dospělosti v prostředí města, vesnice i šlechtických rodů, v rodině, ve škole či sirotčinci, za války i v míru. První velkorysé shrnutí ukazuje, jak se do tématu dětství promítají nejen poznatky o vývoji školství či práva, o dobové stravě, o bydleni, odívaní či řemeslném zpracovaní hraček, ale také psychologické výzkumy traumat nebo badání o vzniku a vývoji pediatrie jako samostatného lékařského oboru. Dětství má však i svůj „velký dějinný příběh“. Ať už se jedna o dětské sňatky ve středověkých panovnických domech, osvícenské reformy a postupné prosazení právní ochrany dítěte, o oslavu dětství jako naděje lidstva v rané fázi komunistického režimu, nebo naopak obavu z podvratného potenciálu mládí za normalizace, dítě je vždy také téma politické. A ačkoli jde v mnoha těchto případech spíše o jeho zneužití, díky civilizačním posunům od středověku dodnes v dětství přece jen přibývá radostných chvil. ISBN 978-80-7432-000-2

Což se podívat na několik prvních desetiletí 19. století poněkud jinak? Pohledem mladších šlechtických sourozenců, kteří v hledáčku historiků stávali zpravidla ve stínu svých starších bratří? Pohledem prvních balneologů, kteří se právě v tomto období stávají klíčovými postavami a spirity agens západočeských lázní? A což přiblížit poslední věci (urozeného) člověka prostřednictvím dosud nevyužívaných pramenů, úmrtních oznámení? Nebo se podívat na méně známou část Pražského hradu, která se od října 1832 do května 1836 stala dočasným azylem francouzského emigrantského dvora? A jaký cíl mělo, v prostředí tradičních, starých, ba nejvýše postavených elit, cílené zachycení změn, k nimž v tomto období docházelo ve všech oborech lidské činnosti, ve všech oblastech lidského bytí? Změn, které jim mohly být proti mysli? Na tyto otázky hledá publikace Modrá krev v občanském století odpověď.

Porodní bába byla od nepaměti součástí místní kolektivní paměti – byla vnímána jako inventář obce, podobně jako farář, učitel, starosta; bábu potřeboval každý. Stála u biologického (vymanila dítě z lůna matky) i sociálního zrození (držela ho při křtu, občas byla kmotrou). Podílela se i na jiných úkonech, hrála důležitou roli při přechodových rituálech: zrození, křtu, úvodu i smrti. Přibližně v letech 1850–1950 se prohloubila profesionalizace porodnické pomoci. Přešla od sousedské výpomoci k povolání, které bylo třeba legislativně zakotvit: během sta let se porodní bába změnila v porodní asistentku. Kniha sleduje změny legislativního rámce, ohraničujícího život a činnost porodních babiček, institucionalizaci babického vzdělání, analyzuje proměny vztahu porodních bab a církve. Věnuje pozornost proměnlivě harmonickému a disharmonickému vztahu porodních bab a lékařů a rovněž genderovým stereotypům, které byly v tomto segmentu dějin vzhledem k porodní asistentce nejvýraznější. Báby jsou představeny i jako profesní skupina; lze sledovat, jak často a jakým způsobem porušovaly ve své nelehké praxi zákon. Závěr knihy se věnuje postupnému sebeuvědomování porodních asistentek, hledá odpověď na otázku, kdy a jakým způsobem se začaly hlásit o svá práva, proč odmítaly označení „bába“ a usilovaly o „důstojnější“ název „porodní asistentka“.

Kolektivní monografie s názvem „Spanilost Vaše cizozemcům se líbí…“ přibližuje v mezioborovém pohledu vývoj a proměny českých kuchařských knih vydávaných v průběhu „dlouhého“ 19. století. Autoři se soustřeďují na otázku, jakou roli tato knižní tvorba plnila v každodenním životě obrozující se české společnosti. Tematicky se věnují podobě gastronomických schémat, která kuchařské knihy svým obsahem přirozeně dotvářely. Stranou autorského zájmu ovšem nezůstávají ani další hlediska potvrzující, že kuchařské knihy mohou být jedním z modelů interpretace veškerých procesů a společenských změn, jež 19. století přineslo v kolektivním i individuálním smyslu.

Kniha obsahuje příspěvky z 36. ročníku plzeňského sympozia, v jehož rámci pokračovala debata o civilizačních kolapsech a regeneračních procesech. Více než tři desítky vědců zde z různých perspektiv nahlížejí na události, jež v 19. století vyvolávaly vzrušení a neklid v obyvatelstvu českých zemí – od povodní a požárů přes dopravní neštěstí až po státní bankrot. Autoři v jednotlivých kapitolách pozorují, jak na takové události reagovali spisovatelé, jak je zobrazovali výtvarní umělci, a také uvažují o strategiích zvládání následků katastrofického dění, které se uplatňují nezřídka i v dnešním světě (například životní pojištění nebo předpisy požární ochrany).

„Dlouhé“ 19. století, doba od konce 18. věku do vypuknutí první světové války, nebylo jen stoletím zrodu občanské společnosti, dobou dotváření politických struktur, diplomatických jednání, málo trvanlivých mírových smluv a válek. Vcelku bez ohledu na to, jaký politický režim zrovna panoval, lidé jedli, bydleli a oblékali se, zakládali rodiny, vychovávali děti, stárnuli a umírali. Cestovali, bavili se, četli (móda číst je skutečným fenoménem 19. století!), dokonce začali sportovat. Větší pozornost věnovali hygieně osobní, příbytku i hygieně komunální. Třebaže konkrétní podoba všech těchto činností závisela na jejich sociálním postavení a finančních možnostech, tvoří skutečnou náplň lidského života, jak dokládá široká typologie pramenů. Autoři pracovali s deníky a pamětmi, korespondencí, účty, s dobovou odbornou literaturou (právnickou, pedagogickou, lékařskou), s tiskem i obrazovými prameny a zjistili, že naši předci, kteří zalidnili 19. věk, se od nás zas tolik nelišili.