Úvahy o úctě a ochraně ostatních živočichů provázejí lidstvo po celou jeho historii. V 19. století, zejména díky myslitelům jako Bentham a Schopenhauer, se vyvíjí myšlenka zvířecích práv, která se dále rozvíjí v průběhu 20. století (Henry Salt, André Géraud, Peter Singer). Na prahu 21. století však zůstávají tyto myšlenky na papíře, neboť přepis jejich principů do zákonů naráží na nevyřešené otázky, zejména definici nositele práv. Je možné oddělit práva od schopnosti plnit povinnosti a nést odpovědnost? Může být zvíře považováno za osobu, tedy subjekt práva? Autor rekapituluje možná řešení těchto problémů, přičemž obhájci zvířecích práv, včetně něj, prosazují vytvoření „zvířecí osoby“ s vlastní právní subjektivitou, zatímco odpůrci navrhují posílení povinností člověka vůči zvířatům. Další překážkou je hierarchie živočišných druhů a obtížnost definice bolesti a vědomí. Jak určit, na jakém stupni žebříčku se objevují? Hierarchie přináší konflikty práv mezi různými druhy. Přesto existuje mnoho situací, kde by mohla být zvířecí práva dodržována, jak bylo přijato ve Všeobecné deklaraci práv zvířete z roku 1989. Autor poukazuje na alibi, kterými se ospravedlňujeme při porušování těchto práv, a vidí naději v prosazování rozšířeného humanismu, kde člověk není jediným tvůrcem morálky.
