Die junge Dichterin begegnet mit ihrer starken und durchdringenden lyrischen Stimme dem Schmerzhaften in vielerlei Hinsicht. Der Schmerz gab auch den Ton ihres ersten Gedichtbandes an; direkt und ohne Umwege, sparsam mit Worten und doch so präzise wie ein tiefer Messerschnitt. - Aus dem Nachwort von Martina Lisa
Natálie Paterová i ve své druhé sbírce nazvané Co když zvažuje rovinu bolesti, nemoci i smrti, kterou rozšiřuje také o téma postavení ženy ve společnosti a v manželském soužití. Sbírka obsahuje celkem 40 básní, které jsou seřazeny do tří oddílů. První se jmenuje „Odlet sýkorek“ a pojednává o odcházení a smrti blízkého člověka. V druhém oddílu „Hic sunt leones“ vstupujeme spolu s autorkou do jejích nových životních rolí a situací, k nimž patří třeba i vyrovnávání se s údělem manželky a soužití (i bolestné) s partnerem. Třetí oddíl nazvaný „Pořád někde číhají“ navazuje na předchozí, tragicky existenciální osobní rovinu vyjádřenou výstižně verši to nejhorší na tom je / že to nejhorší / do básně stejně nenarveš. Jak poznamenala editorka sbírky a také básnířka Marie Šťastná: „Je zvykem ptát se, jaká knížka nám zrovna leží na nočním stolku. Tohle není sbírka, kterou bych si tam položila a četla ji krátce před usnutím, protože bych si tím spánek spíše odehnala. Rozvířením vlastních bolestí a vzpomínek na silné životní okamžiky se zřejmě nikdo uklidňovat nemůže. Jsou to ale slova, která člověku vytanou v určitých banálních situacích. Myslím na Natáliiny verše, když si nesu kafe, když sedím ve vlaku, když vynáším odpadky. Kam se hrabe noční stolek.“
Básnířka Natálie Paterová strávila v nemocnicích velký kus dětství i dospívání. Venku si někdo jen tak pro zábavu věští z kávové sedliny, tady osud stanovuje diagnóza. Tenhle má ještě tři dny, další tři měsíce. Pak básnířka v polích za nemocnicí zahlédne srnku, která bezhlavě míří k silnici plné kamionů. Jak také jinak. Tenhle svět má metastázy v kostech, tak proč ho dělat hezčí.