Radim Kopáč Reihenfolge der Bücher

Průvodce po stovce míst v Praze, kde se to od středověku po rok 1989 hemžilo zlodějnou, násilím, vraždami i sebevraždami. Na nejrůznější motiv, nejrůznějším způsobem. Pro peníze, ze žárlivosti, z nešťastné lásky, z důvodů objektivních i subjektivních, rozumných i nerozumných. Knihazabírá události neznámé a zapomenuté stejnou měrou jako ty nejvýraznější kauzy typu Kateřina z Komárova, Otýlie Vranská, Václav Mrázek, Olga Hepnarová nebo Jiří Straka. Zpracováním pak jde od dávných příběhů, které jsou dnes spíše legendou nebo morytátem, po případy pečlivě zdokumentované slovem a obrazem – od literatury k realitě a zase zpět. Pokaždé na pomezí „info“ a „tainmentu“, tedy seriózně zpracovaných podkladů a zábavného, čtenářsky chytlavého podání. Kniha je bohatě ilustrována: jednak z dobových zdrojů, jednak současnými fotografiemi vybraných míst.

Tři plus jedna. Tři autoři postavili knihu na počest toho čtvrtého: Kopáč, Stančík, Mareš – a Kafka. První dva dodali slovo, třetí původní, komiksově laděné černobílé kresby – a ten čtvrtý, od jehož úmrtí je to letos 3. června právě sto let, posloužil svým životem a dílem jakoinspirace. Kniha je naformátovaná jako abeceda. Jednatřicet liter, a co litera, to heslo plus ilustrace. Napsané je to v žánru info-tainmentu, texty vycházejí z konkrétních dat, jmen, míst a událostí, spjatých s Kafkou, ale jdou po dvou linkách, které byly odjakživa vlastní i jemu: tedy nejenom analýza – ale taky komika. Začíná to „aeroplány v Brescii“ a končí v želízském penzionu, kde si Kafka léčil pochroumaný dech, ale taky potkal svou druhou osudovou milou Julii Wohryzkovou, a v neposlední řadě napsal „dopis otci“. Kniha je ideálním úvodem do Kafkova světa, poslouží jako rozcestník i motivace. A pak samozřejmě připomínka jednoho z největších géniů světové literatury, a nejen minulého století.

Obrazový průvodce po známých i neznámých zákoutích Prahy, spojených se životem a dílem světoznámého spisovatele Franze Kafky. Praha byla pro Kafku městem nejen rodným, ale též osudovým – právě tady napsal většinu svých textů, prožil první lásky, studoval i pracoval, chodil do bordelů či synagog, dokonce byl i spolumajitelem továrny na azbestové výrobky. Bohatě ilustrováno z dobových zdrojů i současnými fotografiemi.

El erotismo tiene una larga tradición en la literatura checa. Tenemos las canciones medievales de los «alumnos pícaros», el erotismo místico del barroco, la sexualidad encubierta del renacimiento nacional y los brazos bien abiertos del folklore, y después la decadencia, el vanguardismo, la experimentación, el postmodernismo. En una búsqueda más minuciosa, se hace evidente que, a su manera, finalmente reflejaron su sexualidad todas las grandes personalidades que conforman el canon de la literatura checa, como Karel Hynek Mácha, Božena Němcová o Jan Neruda. Los autores de los siglos XX y XXI, por tanto, tienen con qué enlazar. La corriente profunda siguió sin cambios, pero la paleta expresiva ganó en amplitud. Sobre todo después del «huracán de noviembre» de 1989, que trajo a la literatura checa la libertad, después de largas décadas.

Jedlan, Marr, Kataj, Kajem – to nejsou jména chlapců z klubu, který se inspiroval u Rychlých šípů. To jsou přezdívky Chodců zeleně: Jana Řezáče, Josefa Proška, Jaroslava Rychlého a Miloše Hájka. Jde o jednu z méně známých a literárněhistoricky dosud pomíjených básnických skupin, které fungovaly ilegálně v Praze za druhé světové války a těsně po ní. Navazovali především na předválečný surrealismus, který později přepsali vlastním tvůrčím vkladem na takzvaný monstrualismus. Z dlouhé řady realizovaných samizdatů jsou některé nenávratně ztraceny, jiné se dochovaly. A právě všechny ty dochované – vedle titulních Chodců zeleně jde o sborníky Mezitím, Ochranné prostředky, Schopnost skutečnosti, Záchody a PF 49 – jsou shromážděny v tomto svazku.

Tato kniha je postavená trochu jako polemika. Horor v české literatuře si totiž nikdy nevystačil jen s žánrem prózy a časovým rámcem konec 18. a počátek 21. století, jak se traduje a jak o tom svědčí řada knižních publikací. Iracionální strachy a úzkosti, hrůzy a další hraniční stavy tady s námi byly samozřejmě od počátku: v písni, v básni, v legendě i morytátu, později v novinové zprávě; v literatuře vysoké i nízké, u Máchy a Erbena stejně jako v anonymním městském folkloru, ve středověkém popisu mučení nebohé panny i ve stručné referenci o spartakiádním vrahovi nebo vražednici s náklaďákem; prostě napříč širými lány fikce a non-fikce od nejstarších památek české literatury podnes. Kniha shromažďuje přes stovku textů nejrůznější povahy i umělecké, potažmo estetické kvality, a je tak v nejlepším slova smyslu quodlibetem. Ačkoli tu jistě není všecko, každý si může počíst dle libosti. Vytáhnout ze stránek svůj vlastní jedinečný horor. Zdůraznit strach, tajemství, hrůzu nebo šílenství, jak se komu líbí.

Tu charakteristiku „Bergámo, punk zuřivej“ vymyslel David Kraus, fotograf a autor názvu Black Hand. Knížní rozhovor s Petrem Bergmannem (1967, Praha) představuje všestranného a činorodého aktivistu, manažera a producenta v alternativní kultuře, ekologického a sociálního aktivistu. Petr „Bergámo“ Bergmann žije od roku 2000 na Broumovsku, kde se věnuje zkoumání a oživování místní kulturní a historické paměti. Provozuje vlastní nakladatelství, publikuje a pořádá výstavy doma i v zahraničí. Je spojený s legendárním punkovým zinem Maximum Rocknroll, kam přispíval v druhé polovině 80. let, a s kulturně-sociálním centrem Black Hand, které vedl v pražských Dejvicích v letech 1991–1997. Také spoluzaložil hnutí Animal S. O. S. v roce 1992 a byl stipendistou nadace Ashoka v letech 2002–2003. Je autorem řady knih, včetně Papírového absolutna (1990), nepublikované studie Scéna v ohrožení (1998), Broumovska na historických zobrazeních (2014), Krkonoš na starých rytinách a litografiích (2016), monografie Sněžný Iwan (2020) a Osudy psané dlátem (2022).

Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury. Autora, který sice za života bral popularitu plnými hrstmi, ale po smrti jeho práci zatížily nežádoucí ideové vzorce: Kische si neomaleně přivlastnila komunistická propaganda a přetavila jej na jednoho ze svých věrozvěstů. Cílem přítomného výboru, spjatého v první řadě s Prahou, s ranými a méně známými Kischovými texty, je zažité čtení relativizovat. Ukázat, že Kisch byl především velký novinář a spisovatel, zdatný stylista a bezpochyby zábavný kumpán. Jeho dílo skvěle funguje i po století, a i kdyby "jen" portrétoval dobu, dokumentoval vybraná místa, lidi, události, je jeho přínos české, potažmo evropské kultuře a společnosti nezpochybnitelný.