Nová antologie erotické poezie od autorů sdružených v olomouckém Klubu poetických sprosťáků představuje i některá ještě nezavedená jména. Vedle nich se ale čtenář setká se svými starými známými, ať už to je duše klubu Milan Valenta či Pavel Kašpar, Jana Chalupová, Miroslav Demel, Pavel Svoboda, Josef Valenta a mnozí další.
Je vyučování vlastně performance? Kniha představuje v Česku málo známý obor performativní pedagogiky a přibližuje problematiku využití prizmatu divadla a performance ve výuce. (Kritická) performativní pedagogika je směr uvažování, metodologie zkoumání a soubor podnětů pro edukační praxi. To vše je ukotveno především v prostoru průniků pedagogiky a tzv. performančních sociálních studií a okořeněno vlivnou dimenzí kritických sociálních teorií. Kritická performativní pedagogika se konstituovala v 80. letech 20. století, jistý vrchol zažila kolem přelomu století a v současnosti stále existuje jako možné paradigma, byť nikoli většinové. Mezi její principy patří akcent na úlohu těla při učení; role emocí v učení; situované a kontextové učení; humor; samostatné dobírání se vědění při vyučování; kreativita; spolupráce a participace žáků na pojetí vyučování; „zživotnění“ vzdělávání; prolamování klišé, risk, napětí, improvizace a nutnost rozhodování při učení; hluboké osobní zaujetí a pravdivost učitele. Kritický rozměr pak spočívá ve snaze žáky aktivizovat a nasměrovat k proměně společnosti.
Čtvrtý svazek výhradně erotické poezie autorů sdružených v Klubu poetických sprosťáků, tedy x-krát o jednom a tomtéž, leč i nadále odvážně a zajímavě.
Jak se dívat na svět, život, události a lidské konání? Jako na divadlo. Zvolil jsem přístup prostřednictvím metafory performance, ale uvědomuji si, že je možné zkoumat jevy i jinými způsoby. Didaktik může sledovat situace ve třídě bez divadelního rámce, ale volba metodologie byla mou osobní záležitostí. Metafora divadla nabízí zajímavé otázky k pozorování a „diagnostice“ jednání. Divadlo se během své dlouhé existence naučilo vnímat, reflektovat a prozkoumávat lidské chování. Otázka tedy zní, zda analytické nástroje divadla lze použít i mimo jeho rámec, při zkoumání lidského chování a prožívání. Divadlo, se svými reflexivními nástroji, se ukázalo jako úspěšné; jeho analytická složka představuje „evoluční výhodu“. Kdyby nefungovala, divadlo by zaniklo nebo by jen přežívalo. Proces, jakým dramatik objevuje podstatu svého díla a jakým divadelník transformuje drama na scénu, má shodné rysy s „dobíráním se podstat“ v běžném životě i ve výzkumu. V polovině 20. století se vědy o člověku chopily divadla jako prostředku poznání a začaly tuto metaforu využívat ve svém výzkumu. Díky osobnostem jako Burke, Goffman či Turner se dramaturgická metafora etablovala v metodologii sociálních interakcí. Téma zůstává živé i dnes, což je předmětem knihy, kterou právě držíte v ruce.
Svůj první knižní rozhovor poskytl Marek Vácha svému příteli, bývalému studentu a vedoucímu táborů pro mládež Jožinu Valentovi. Vácha v něm vydává svědectví o své cestě k Bohu a ke kněžství, o radostech i bolestech kněžského života, hovoří o svých zkušenostech učitele a cestovatele, o tématech duchovních i společenských, a to vše v atmosféře rozhovoru dvou přátel, která se při jednotlivých setkáních příliš nelišila od momentu, kdy vzešel nápad knihu rozhovorů vydat – když spolu oba autoři v jedné únorové noci 2018 seděli u ohně kdesi v argentinských horách.
Osobnostní a sociální výchova (OSV) je jedním z edukačních systémů věnujících se právě osobnostním dovednostem (práce na sebepojetí, sebeovládání, psychohygiena atd.) a dovednostem sociálním (práce se vztahy, komunikace, kooperace atd.). Svorníkem těchto skupin dovedností je pak morální rozměr jejich použití v různých situacích. Ve vztahu ke škole je OSV tzv. průřezovým tématem (rámcové programy pro základní vzdělávání a pro gymnázia). Jejím specifikem je, že učivem se stává sám žák (účastník, klient), ale i třída jako skupina. Podle výpovědí učitelů patří OSV k oblíbeným tématům. Provázejí ji ale mýty, například o tom, že probíhá jaksi "samo sebou" (jen pobytem ve školním kolektivu), že probíhá vlastně neustále (vždy a všude) apod. Pohled do třídy nicméně může ukázat, že tomu tak nebývá.
Mladí lidé opouštějící současnou školu by si z ní měli odnést především schopnosti a chuť se trvale učit. Jak toho dosáhnout ve školní výuce? Odpovědí na položenou otázku je tato publikace. Ve svých východiscích se opírá jak o empirické výzkumy, tak sdílená odborná přesvědčení. Autoři nabízejí strukturované nahlížení na školní výuku skrze situace, které napomáhají rozvoji kompetence k učení. Tyto situace jsou v publikaci charakterizovány. Na jejich základě byl navržen pozorovací arch. Ten byl výzkumně prověřen a je doložena jeho vysoká spolehlivost v rukou zaškolených a zacvičených pozorovatelů. Představená metoda pedagogického empirického výzkumu může sloužit těm, kteří do strategie výzkumného bádání zařazují pozorování výuky a tematicky se orientují na kompetenci k učení. Publikace může být přínosná i pro učitele. Obsahuje relativně konkrétní popis "ideální" výuky a tím dává učitelům inspirační zdroje pro orientaci vlastní výuky. Může být využita i pro přípravu učitelů či v jejich dalším vzdělávání.
Autor úspěšné Scénologie krajiny, která vyšla jako 5. svazek malé řady edice Disk a otevřela téma scénologie životního prostředí či životního prostoru člověka, chce tentokrát porozumět tomu, čemu se říká předvádět se, hrát to na někoho, předstírat, klamat, čemu se říká životní divadýllka, čemu se říká udělat někomu scénu atd. Josef Valenta se zaměřuje právě na ony konkrétní podoby každodenního scénování, na jeho výrazové techniky a na způsoby chování, které při něm používáme.
Publikace není knihou o komunikaci, nýbrž knihou o nástrojích výuky komunikace zejména jako součásti obsahu všeobecného vzdělání na základních a středních školách. Obsahuje poznámky k didaktice komunikace a je zásobníkem metod a technik, které mají potenciál učit různým komunikačním dovednostem.
