Ludmila Janáková Reihenfolge der Bücher (Chronologisch)

Rodiny vznikají různým způsobem – tahle se prostě našla. Kniha je nejen o vzniku jedné atypické rodiny, ale také o radostech a úskalích pěstounské péče z pohledu ženy, která se netradičním způsobem stala pěstounkou a opatrovnicí dvou děvčat a později přijala do péče postupně tři další dívky, z toho dvě s handicapem. Ludmila Janáková se narodila v roce 1969. Po ukončení gymnázia v Příbrami vystudovala Farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové a později ještě speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK v Praze. Rok a půl pracovala v Londýně jako au-pair. Po návratu do ČR působila jako speciální pedagog v různých školských zařízeních. Dlouhodobé pěstounské péči se začala věnovat před více než dvaceti lety. Celkem měla nebo má v péči pět dětí, z nichž většina je již dospělá a žije samostatně. Autorka aktuálně pečuje o šestiletou holčičku s handicapem (DMO), kterou přijala v roce 2024. Společně s nimi žije také druhá nejmladší dcera (23 let), která má Aspergerův syndrom..

Zvenku normální rodina – vysokoškolsky vzdělaní rodiče, dvě děti, majetkové poměry přiměřené době totality. Jen ta holčička pořád dělá problémy… Ona sama však předkládá čtenáři úplně jiný pohled: pohled dítěte, které se matce nemůže za žádnou cenu zavděčit, které matčiny nevyzpytatelné nálady i manipulativní, mnohdy až bezcitné chování deptají, likvidují jeho sebedůvěru i víru v druhé, odsuzují ho k pocitu osamění a ohrožení. Autentické vyprávění o tom, že rodiče si nevybíráme a dětství nemusí být vždy harmonické, ale přesto nás vůle, odvaha i srdce mohou v dospělosti, kdy už máme život ve svých rukou, vést cestami vycházejícími z naší podstaty.

O prvních dvou dětech, které přišly do její rodiny, napsala Ludmila Janáková knihu Dary se přece nevracejí. Volné pokračování této knihy je o třetí holčičce, která přišla do rodiny ve svých pěti letech. Eliška byla od začátku dítětem se zvláštními projevy a trvalo dlouho, než jí byla stanovena diagnóza. Právě o hledání diagnózy, o sžívání s Eliškou a o tom, jak se dítě s deprivací a s handicapem může projevovat a jak může obohacovat své blízké, je kniha Sama bych se v nebi bála.

Podtitul: Příběh atypické pěstounské rodiny Působivé vyprávění o dvou dívkách ze sociálně slabé rodiny a jejich následné péči v rodině náhradní. Náhodné setkání s desetiletou zanedbanou dívkou přivedlo autorku do její rodiny. Matka zemřela, o Báru a o její, o osm let starší, mentálně postiženou sestru Kateřinu, se staral jejich otec, těžký alkoholik. Otřesné podmínky v rodině, kde dětem chyběly základní hygienické a stravovací návyky a citové zázemí se ani přes její roční výpomoc nepodařilo zlepšit. Snažila se dívky získat do své péče, což se jí nakonec, i přes obtížná jednání s jejich agresivním otcem, podařilo. Autorka popisuje velmi složitou a náročnou výchovu dívek - silně pasivní Kačky, která neuměla číst ani psát, a hyperaktivní, agresivní a nesoustředěné Báry. Musela čelit jejich zkratovému jednání ve stresových situacích. Přesto se snažila dát jim maximum lásky a pocit jistoty domova. Potýkala se s nedostatkem financí i nepříznivou reakcí lidí ze svého okolí, když se rozhodla vzít si děti do vlastní péče. Knihu provází ilustrace obou dívek.