Veronika Houdová Bücher

Kotkinovy dějiny Magnitogorsku jsou monstrózní mikrohistorickou sondou do stalinské každodennosti. V polovině dvacátých let se kolem Magnetické hory rozkládala pustá step. O pár let později tu již stálo gigantické průmyslové centrum pulzující životem. Jak se to mohlo stát? Jací lidé se k tomuto místu vydali a budovali jej? A proč? A jak v krajině bičované mrazivými větry dokázali přežít a zabydlet se? Stephen Kotkin si všímá každičkého detailu životů magnitogorských obyvatel. Strašlivé zimy, vítr, nehygienické životní podmínky, tvrdá práce na vysokých pecích, volnočasové aktivity, bytová nouze, šmelina, zburžoaznění městské stranické elity, udávání, teror konce třicátých let atd. – Kotkinově pozornosti neunikne nic. Jeho magnitogorská sága inspirovaná Michelem Foucaultem bezesporu započala novou fázi ve výzkumu sovětských sociálních dějin.

Kolaps socialismu byl pro obyvatele Sovětského svazu absolutně nečekaný, ale zároveň naprosto zákonitý. Ačkoli většina lidí v pozdním socialismu vnímala sovětský systém jako věčný a neměnný, byla současně připravena na jeho pád. Tento paradox se stal východiskem knihy profesora Kalifornské univerzity v Berkeley Alexeje Jurčaka o poslední sovětské generaci, k níž sám patří. Jurčakův model sovětského socialismu nabízí alternativu k tradičnímu binárnímu pojetí, k analýze socialismu založené na dichotomiích typu život v pravdě versus život ve lži, moc versus obyčejní lidé nebo oficiální kultura versus kultura neoficiální. Jurčak poukazuje na to, že takový přístup ponechává stranou jednu významnou skutečnost: mnoha sovětským občanům totiž byly hodnoty socialismu blízké a čímsi drahé, a to přesto, že v běžném životě často reinterpretovali a překračovali pravidla státu, který se jím zaštiťoval.

Jak naznačuje Šlomo Sand v úvodu této knihy, lze ji pochopit jako druhý díl či dodatek ke knize Jak byl vynalezen židovský národ. Výchozí teze obou je stejná: moderní národ, panující suverénně na svém území prostřednictvím svého státu, je zcela jiným typem kolektivní entity, než jakou představovala židovská náboženská společenství rozesetá po Evropě, středním Východě a severní Africe na konci 18. století. Aby mohl být ve 20. století ustaven stát židovského národa, musel být tento národ sionistickým hnutím vytvořen. - z doslovu Pavla Barši

Portugalsko leží na jihozápadním cípu Evropy, omýváno Atlantickým oceánem a vyhřívané sluncem Středozemního moře. Portugalsko má v dnešní době zhruba stejný počet obyvatel jako Česko a jen o něco málo větší rozlohu. Přesto po staletí ovlivňovalo naše životy mnohem více než větší a mocnější země. Portugalci dali Angličanům nejen odpolední čaj, ale i Bombaj, klíč k jejich impériu. Do Afriky přinesli ochranu před malárií, do Ameriky otroky, do Indie vysokoškolské vzdělání či kari a samosu, do Japonska tempuru a střelné zbraně. A byli to, mimochodem, zase oni, Portugalci, kdo radili čínskému císaři dříve, než se do Číny dostal Marco Polo. Portugalci se svými loděmi propojovali svět dávno předtím, než ho začaly propojovat moderní technologie. Portugalci tak vytvořili první globální vesnici.

Němečtí liberálové nacistům vydláždili cestu k moci – tak lze ve zkratce přetlumočit tezi, kterou v hojně diskutované knize Cena vyloučení obhajuje americký historik Eric Kurlander. Německé liberální strany postupně akceptovaly rasistický Weltanschauung, konkurenční koncepci liberálněuniversalistického Rechtsstaatu v průběhu let odsouvaly do pozadí a nakonec ji odložily docela. Kurlander si všímá i výjimek, přičemž některé jsou obzvláště pozoruhodné a pro pochopení celkového kontextu cenné, jeho závěr je však přesto jasný i neúprosný: hlavní liberální proud ovládla obsese rasistickým společenstvím, krví, půdou, ale i mnoha dalšími kategoriemi, kterými se později vyznačoval Hitlerův národní socialismus.