Černobílé fotografie Jindřišky Netrestové promlouvají k básnířce Heleně Niklausové a vyvolávají v její hlavě obrazy, které taví do slov. Dvacet pět fotografií a dvacet pět básní, které v sobě skrývají trochu bolesti, lásky, touhy i humoru. Ozvěny míče na krku klíče všechno proběhlo branou dětství, já a ty mezi poupaty a slovo stáří znělo směšně pošli mi trochu času minulého, jedno jak, ale spěšně
Samostatná básnická prvotina autorky starší generace (*1955) obsahuje verše, které se vyrovnávají se zkušeností nelehkého životního údělu. Jednoduchým, mnohdy záměrně hovorovým, nicméně sevřeným stylem popisuje autorka život, v němž ji provázely především hořkost a zklamání. "Dejte mi ten šátek mladíku / abych si do něj utřela / svý slzy, " povzdechne si například v jedné básni. Jindy zase své zkušenosti zapisuje s notnou dávkou černého humoru, který alespoň chvílemi prosvětluje lítost a smutek dávkami optimismu. Dalším rysem veršů Heleny Niklausové je také uchování naděje, že přes všechna příkoří, strádání či citové prohry a ztráty je možné přece jen dospět alespoň k malým lidským radostem či štěstí, což potvrzuje třeba těmito slovy: "Vždycky je možno / rozmazat kapky deště na skle / napsat prstem básně / třeba z ničeho."