Jiří Váňa Stigen Reihenfolge der Bücher

Poetická próza Jař odkazující svým podtitulem metaflóra někam „za“ samu přírodu, jak ji obvykle vnímáme, nastoluje otázky, které maně vytanou při její četbě na mysli: Co je krása slova i činu, krása přírody i člověka v dnešní době? Jaká je či by mohla být jeho pravá touha, kde a v čem je jeho původnost, víra, lidskost i dětství? Jiří Váňa Stigen, vystudovaný nordista, ale také zahradník, přitom ústrojně pracuje s principem personifikace vlastností květin. Mnohé postavy knihy, s nimiž se během čtení setkáme, přirovnává k nejrůznějším, často i méně známým „konstantám“ z rostlinného světa, čímž celému příběhu, svého druhu mimořádným lyrickým črtám, dodává další pozoruhodný přesah.

Doktor Proktor ist ein verrückter Professor. Na ja, beinahe vielleicht - eigentlich ist er ein genialer Erfinder! Es wird schließlich nicht alle Tage ein Pupspulver erfunden, das man sogar als Raketenstarthilfe an die NASA verkaufen könnte. Davon sind zumindest Bulle und Lise fest überzeugt! Wären da bloß nicht die fiesen Zwillinge Truls und Trym, die sich das Pupspulver unter den Nagel reißen wollen.

Poetická próza Ozim s podtitulem Tesařské črty dává nahlédnout do zanikajícího světa málomluvného starého norského tesaře. Jeho život, ale i dávné řemeslné postupy vidíme pohledem člověka-emigranta, cizince, který se během společného soužití s tesařem seznamuje s jeho řemeslem, jimiž byly utvářeny staré dřevěné stavby v Norsku, a poznává hlavně víc tesařovu rodinnou historii, severskou krajinu a její obyvatele. Text knihy Ozim je psán jazykem plným metafor a básnických obrazů. V obecnější rovině v něm najdeme zároveň výzvu k návratu ke kořenům, k opuštění současného způsobu života, jenž mnohdy opomíjí a lhostejně ničí staré věci, takže zapomíná kvůli novému na staletím osvědčené šetrné postupy nebo způsoby chování člověka k přírodě i k sobě samému. Knihu doplňují barevné dřevoryty Jana Jemelky.

Text má v sobě ohromný potenciál poezie, možná víc ve složce psané prózou (tj. básnickou prózou) než ve složce veršové – ta nabývá intenzity nejvíce v básních Ohniště, Opánek, Divizny…). Autor dokáže udržet jednolitost sledu svých představ na výši. Obraz „sušírny“, ač jednoznačně – i použitým výrazivem (Baranář, dědina, ogaři, skřidle…) – spjatý s kopcovitým krajem kolem Olšavy, se mu stal „rámem“, do něhož se mu podařilo umístit „celý svět“ jeho snů, vzpomínek, představ a přání jít „za rubem, za tušením, za teplem“; k tomu si vypomáhá i organicky využitými odkazy na pohádky a mýty. Kvalitu textu podtrhuje také nápaditá hra se slovy, např. v básni č. 8 nebo v pasážích typu „břehů – hřebů“, „hlasy nářečí – hlasy nad řečí“, „čas hlasy neuhasí“, „květ růžovolící a růžovorubý“ atp. Část z výtěžku prodeje této knihy poputuje na výkup přirozeného bělokarpatského lesa Ščurnica (www.kosenka.cz/zachranles)