Michal Rataj Bücher

Každé médium v tom nejobecnějším slova smyslu si v prostředí současného evropského umění po staletí buduje své vyjadřovací prostředky, své kódy, tvůrčí způsoby sdělování, i svou žánrovou, estetickou a sociokulturní orientaci. Za několik desítek let existence soustavné umělecké tvorby pro rozhlas se vyvinula celá řada více či méně ustálených, standardizovaných a tradici konstitujících forem, ať už je to rozhlasová hra, rozhlasový dokument, umělecká reportáž ad. To, co bývá dnes nejčastěji nazýváno "radioartem" se snaží - v různých zemích různými způsoby - prozkoumávat prostor právě nad tím vším standardizovaným, ustáleným, zřejmým a čitelným. Radioart se snaží objevovat nové vyjadřovací prostředky, nové formy oné "interaktivní akustické komunikace" a ověřovat jejich platnost a vhodnost pro zpětné užití ve standardizované mediální produkci. Tím dlouhodobě - tak jako v každém oboru lidské činnosti - vystupuje z pomyslného ghetta uzavřené laboratoře a existuje jako nezastupitelné podhoubí, z něhož vyrůstají nové podněty pro tvorbu dalších generací umělců.

Tradiční „moderní“ svět elektroakustické hudby z dob poválečných avantgard je ten tam – svět její výlučnosti , jinakosti, exkluzivity, ba její institucionální specifičnosti. Ona tradiční kategorie elektroakustické hudby i její odlesky v nedávném postmoderním diskurzu se staly nezajímavé. Naopak zajímavým se staly všechny ty novéodstíny, valéry a rezonance tolika rozmanitých zákoutí současné globální scény akustických umění, která tradiční kategorii elektroakustické hudby organicky pohltila.

Prostor je pojem, který vytváří rámec pro vztahy, v prostoru probíhá naše komunikace. Jedním z principů takové komunikace, který je předmětem předkládaného textu, je komunikace akustická. V několika kapitolách se autoři, působící na udební fakultě a filmové fakultě AMU, zamýšlejí nad rozmanitými aspekty vzájemných vztahů mezi hudbou, zvukem a prostorem. Slavomír Hořínka v historické sondě odhaluje, jak se prostorová poslechová zkušenost odráží v budování vokálně instrumentálního repertoáru, respektive v zacházení s různými parametry kompoziční struktury. Michal Rataj tematizuje tradici prostorových zvukových projekcí, tzv. spacializace, která nalezla své místo především v oblasti akusmatické hudby francouzského střihu. Jan Trojan rekapituluje zrod mobilního akusmonia, nového „hudebního nástroje“, který vznikal na hudební fakultě AMU v letech 2016 – 2018. Tomáš Dvořák se zamýšlí nad existencí přirozených i uměle vznikajících zvukových projevů v našem životním prostoru z pohledu socio-politické kontinuity moderní západní společnosti.