Radmila Prchal Pavlíčková Bücher

Česká multikonfesní společnost se musela ve dvacátých letech 17. století, po porážce českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, během několika málo let proměnit v oficiálně jednotně katolickou zemi. Většinově nekatolická společnost volila mezi rychlým a často vnějším přestupem ke katolictví, nebo odchodem do exilu. Otázka konfesní příslušnosti a konverze se dostala na několik málo let do centra pozornosti celé společnosti. Jak lidé, kteří zažili první léta násilné rekatolizace, popisují ve svých pamětních zápiscích svou vlastní zkušenost s náboženskou proměnou a konverzemi? A jakou roli měla religiozita a konkrétní konfesní příslušnost v životě lidí v období konfesionalizace? Z první poloviny 17. století se zachovalo několik desítek více či méně rozsáhlých pamětních zápisků mužů různé sociální příslušnosti pocházejících z různých míst Čech a Moravy. Některé byly dříve zpřístupněné v edicích, jiné jsou dochovány rukopisně. Vedle stručných glosátorů aktuálních událostí, například formou přípisků do Veleslavínových Historických kalendářů, je mezi nimi i několik, dá se říci, grafomanů, kteří tvořili své texty souvisle několik desítek let, psaní pro ně bylo rutinní každodenní činností a patrně v zachycování pamětihodných událostí nacházeli zalíbení a uspokojení.

Ve starší době znamenala konverze buď obrácení od odlišného náboženství ke křesťanské víře, nebo návrat heretiků zpět k ortodoxii, případně vnitřní obrácení, spojené se vstupem do kláštera a zaslíbením Bohu. Od reformace byl možný také odchod věřícího z jedné západokřesťanské konfese a vstup do jiné. Společnost, která se dříve vyznačovala univerzálně platným náboženstvím a autoritou jediné církve, se rozpadla do různých skupin, které si nárokovaly věroučnou pravdu a upíraly ji ostatním. To oproti zkoumání konverzí ve starším období, v němž jsou důležitým tématem zejména konverze od judaismu, případně islámu, rozšiřuje významně škálu témat, problémů, pramenů i kontextů, a vysvětluje, proč je výzkumu konverzí věnována intenzivní pozornost zejména na poli raně novověkých dějin. Cílem autorského kolektivu bylo zjišťovat, jak je obraz konvertity a konverze utvářen v různých typech textových a vizuálních pramenů, u různých vyznání, v různých sociálních skupinách a profesích a za konkrétních sociálních, geografických a náboženských podmínek…

Podnázev: Pohřební kázání nad biskupy v raném novověku. Obsahem knihy je výsledek výzkumu opomíjeného historického pramene posmrtných kázání nad zemřelými biskupy. Pohled není soustředěn pouze na skutečnost samotné smrti, přináší poznání jejich života, světského panování a rodové sounáležitosti.

Podnázev: Mecenáš a stavebník Karel z Lichtensteinu-Castelkorna 1664-1695.

Kniha se věnuje tištěným pohřebním kázáním a také příručkám dobrého umírání z 16. a první poloviny 17. století. Analyzuje je z hlediska toho, jak reprezentují vyznání zesnulých a jaký je jejich konfesně polemický a disciplinační potenciál. Srovnává argumentační strategie pohřebních kazatelů různých konfesí působících v Čechách (utrakvistická, luteránská, bratrská a katolická kázání) a na konkrétních příkladech ukazuje analogické postupy pohřebních kazatelů z prostředí říšských konfesně smíšených měst. Cílem knihy je osvětlit, jak se vytváří paměť na zesnulého prostřednictvím funerálního média, jak ji ovlivňuje konfesně vymezený diskurs dobrého umírání a jakou roli při konstruování památky na zesnulé hrají v období konfesionalizace věroučné distinktivní prvky.