Josef Bolf Reihenfolge der Bücher

Česko-anglický katalog vydaný ke stejnojmenné výstavě v Národní galerii Praha konané ve Veletržním paláci ve dnech 20. září 2019 – 5. ledna 2020. Název výstavy převzatý ze stejnojmenného sci-fi románu Ludvíka Součka, který Josef Bolf četl v dětství, odkazuje ke škrábání obrazů do vosku natřeného černou tuší. Jeden z nejosobitějších současných českých malířů se tak v Národní galerii vrátil k technice, kterou před skoro deseti lety víceméně opustil, a kombinuje ji s vystavenými animacemi nebo kolážemi vrstvenými na skleněné desky. Doprovodná publikace adekvátně technice i námětům potemněla, z obrazové části černá prosákla do celé knihy. Obrazy z tmavé plochy vystupují na nehlazeném papíře v úvodu, i pod lakem ve vlastním katalogu. Jinak klidné, klasické uspořádání knihy (a její úzkostné čtenáře) narušují jen obrázky posouvající se neuroticky do textu a dva prázdné černé obdélníky namísto obrázků, mezery v celkovém obrazu autobiografického, ale plachého umělce. Ve stříbrné obálce katalogu se odrážejí pokřivené tvary a zrcadlová stěna, která na ochozu prvního patra veletržního paláce pojala Bolfovu ,site specific‘ kresbu i kurátorský text Otto M. Urbana. Umělce zvlášť reflektuje třiadvacet desek s předtištěným černým obdélníkem, které osobně vyškrábal.

Katalog k výstavě kreseb a prací na papíře Jiřího Načeradského (1939 – 2014), Josefa Bolfa (1971) a Lubomíra Typlta (1975) je prezentací tvorby bývalého profesora a jeho dvou výrazných žáků. Námětem výstavy je zpřítomnění něčeho, co všechny tři autory zároveň propojuje a zároveň přesahuje. Jedná se tu o podchycení něčeho, co bychom mohli pojmenovat jako společný zájem všech tří umělců na rozvíjení určité vizuální tradice stejně jako zájem na jejím rozbití a tvůrčím překonání. “Výběr prací se záměrně nedrží žádných omezujících kritérií. Zahrnuje různě datované kresby (nejstarší kresba z roku 1962, nejmladší z roku 2014) různé povahy (skici, studie, kvaše, samostatné kresby apod.). Jediným kurátorským měřítkem výběru je důraz na příbuznou výrazovou rezonanci, která prostupuje jednotlivé práce. Směrodatný je přístup všech tří umělců k tvorbě. Prozrazuje příbuzné stanovisko ve vztahu k minulosti, kterou je třeba modifikovat a podrobit současnému výrazu. Nejde o to zříci se minulosti a malířské tradice, ale o to, získat z ní to, co rezonuje se současností. A naopak do demontovaných matric tradice integrovat cizorodé prvky současnosti, aby obraz neztratil kontakt se svou dobou a naplňoval svou základní funkci – prolomit se do svého času a učinit z něho tvar”, vysvětluje koncepci výstavy i katalogu kurátor Petr Vaňous.

Nová próza Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Autor svou oblíbenou postavu – Oskara – vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu, nevěrám či jisté smrti, kterou sice Oskar přežije, ale s těžkými následky. Jedním z nich je rozvod. V povídkách si vychutnáme jejich literární rozmanitost i další autorovy přednosti, včetně ironie, nadsázky i melancholické grotesknosti. Stručně řečeno: náš nejpopulárnější spisovatel je zpátky ve hře.

Román Mondschein je znepokojivou vizí světa po blíže neurčené katastrofě; sledujeme v ní komunitu přeživších, soustředěnou v severo či východoevropských kulisách, jejichž neurčitá pochmurnost odráží neradostnou situaci hrdinů: ti prošli dokonalým vymytím mozků a nyní žijí v totalitním státě, jenž odměnou za naprosté podrobení nabízí "oddych" ve virtuálním světě zvaném "Dorma" (původně šlo zřejmě o vojenský simulátor, nyní však Dorma nabízí lidem paralelní existenci, iluzi plnohodnotného života, ne-li dokonce iluzi svobodné vůle). Většina lidí toto uspořádání přijímá trpně; Eriku Vilksovi, hlavnímu hrdinovi knihy, se však pomalu začíná zajídat. Jeho nespokojenost přiživují matné záblesky vzpomínek na "svět předtím", na realitu vně Města i vně Dormy; přesto, že Erik patří k privilegované kastě členů "Ústředí" a klást si podobné otázky je proti jeho přísaze, rozhodne se přijít na to, kdo vlastně je a zda je daný stav skutečně tak nevyhnutelný, jak tvrdí establishment Města… Štindlova dystopie v mnohém odkazuje na zahraniční klasiky (Huxley, Orwell, Dick), v mnohém je zavázána domácí literární tradici (Egon Bondy); přitom ovšem nabízí svébytný, původní a napínavě vystavěný příběh o hledání lidské identity a fungování lidské společnosti. Svébytnou, paralelní rovinu příběhu vytvářejí ilustrace Josefa Bolfa, jenž je zároveň spoluautorem námětu knihy.

Katalog představuje v pečlivém výběru z posledních let tvorbu dvou předních osobností českého výtvarného umění, Josefa Bolfa a Ivana Pinkavy. Společným rysem jejich tvorby je snaha o postižení základních momentů lidské zkušenosti, otázky zrození a smrti. Jak Pinkavovy černobílé fotografie, tak Bolfovy pochmurné obrazy konfrontují diváka se zneklidňujícím, důsledně stylizovaným světem, který je plný úzkosti, lidské samoty, neklidu a nejistoty. Kompletní obrazovou dokumentaci v kvalitních celostranných reprodukcích (celkem 50 děl) doplňují srovnávací reprodukce k článkům autorů textů katalogu (příklady z tvorby Josefa Bolfa a Ivana Pinkavy). Vydáno Západočeskou galerií v Plzni u příležitosti výstavy ve Výstavní síni „13“ v Plzni v době od 6. 10. 2010 do 6. 2. 2011. Texty Petr Vaňous a Petr Jindra.

Výběr z teoretických textů Petra Vaňouse a Martina Gerboce doplněný povídkou Josefa Bolfa a rozhovorem s Pierrem Restanym. Černobílé reprodukce. Soubor textů výtvarného kritika a kurátora P. Vaňouse a výtvarníka M. Gebroce. Obsahuje úvahy o současném malířství, a to v obecné rovině i zacílené na českou malbu posledních dvaceti let. Přináší též rozhovor s fr. výtvarným kritikem P. Restanym.