V roce 1947 jsem jednou četla v novinách, že se vrátilo do vlasti české děvčátko Alena, které žilo dlouhá léta v německé rodině a kterému tam říkali Leni. Děvčátko prý zcela zapomnělo na svou mateřskou řeč. Stalo se prý melancholickým a nervózním, je prý velmi sklíčené a jen pomalu přivyká novému prostředí. Zamyslela jsem se nad těmito stručnými řádky a začala jsem si představovat smutný, strašný úděl tohoto dítěte a s ním i všech ostatních dětí, které ztratily domov a měly být "převychovány" v nacistických rodinách, daleko od vlasti. Napadlo mi napsat takový příběh. Napsat jej, aby lidé bděli. Vaše Zdeňka Bezděková
Eva Janíčková Bücher
Tato kniha navazuje na dětskou knihu Říkali mi Leni . V knize autorka líčí osudy českého děvčátka zavlečeného za války do Německa. Německá Leni Freiwaldová se mění v českou Lenku Sýkorovou, která se vrátila i se svojí maminkou, která přežila koncentrační tábor. Vrátily se do Čech do malého městečka na Šumavě za svým dědečkem. Lenka obdivovala všechny květiny na zahradě a líbilo se jí tu více než v Německu. Čechy jí připadaly krásné a čisté, i lidi okolo ni byli na ní hodní. Maminka jí pomáhala s učením a přihlásila ji do základní školy, kde se zase naučila česky. Potkala spoustu nových kamarádů, ale na své kamarády v Německu nezapomněla. Také za Lenkou přijela její kamarádka Erna až z Prahy a vyprávěla jí své smutné zážitky z koncentračního tábora. Hodně si rozuměly, ale Lenky nejlepší kamarádka zůstává Toni Weber z Německa. Maminka Lence zakazovala dopisy do Německa. Chtěla, aby Lenka i ona zapomněly na ty zlé časy v Německu. Ale nakonec, když maminka viděla snahu Lenky jak ve škole tak doma, povolila jí dopis do Německa pro Toni, ve kterém ji zvou Lenka a maminka do Čech. Kniha končí příjezdem Lenčiny nejlepší kamarádky do Čech.