Jméno Leonida Pljušče (1939–2015) je spojováno s oběťmi politicky motivovaného zneužívání psychiatrie během sovětské éry. Kniha vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které požádalo Pljušče, aby sepsal své vzpomínky o odporu vůči sovětskému režimu. Autor napsal paměti v ruštině po svém odchodu do emigrace v roce 1976, přičemž zaznamenal klíčové etapy svého života: dětství, pedagogickou činnost, práci v akademickém institutu, zájem o parapsychologii, a jeho pronásledování politickou policií, včetně internace v psychiatrické léčebně. Pljušč v knize reflektuje svět formovaný sovětskou realitou, včetně rigidních vzorců chování a myšlení, které vedly k vytvoření unifikovaného „sovětského člověka“. Zmiňuje také charakter a meze liberálního Chruščovova období a Brežněvovu vládu. Nucené držení disidentů v psychiatrických zařízeních považoval za klíčový znak totalitarismu, když upozorňuje na jednoduchost, s jakou lze odlišné názory označit za psychické onemocnění. Důležitost boje za lidská práva shrnul slovy, že každé hnutí dospívá k obraně lidských práv jako společnému jmenovateli. Kniha rovněž dokumentuje zápas Taťjany Žitnikovové-Pljuščové za záchranu svého manžela, přičemž příloha obsahuje její dopisy, stížnosti a komentáře adresované různým institucím.
