Lukáš Lička Bücher

Monografie se zaměřuje na problém, který obvykle není spojován se středověkou filosofií: otázku aktivity subjektu v jeho kognitivním vztahu ke světu, a to především na rovině smyslového vnímání. Toto zkoumání se opírá o texty tří františkánských myslitelů 13. a 14. století: Rogera Bacona, Petra Oliviho a Petra Auriola. Zvláštní důraz je kladen na františkánský kontext jejich teorií, jakož i na různé způsoby, jimiž se vyrovnávali s dědictvím řecké a arabské tradice optiky, refl ektované v latinské Evropě od 13. století.

Mimořádné číslo se zaměřuje na vnímání a smysly v dějinách filosofie mezi 11. a 17. stoletím, přičemž pozornost je věnována scholastickým myslitelům jako Anselm, Petr Olivi a Duns Scotus, a také starším autorům, jako je Aristotelés, a jejich současníkům, jako je Plethón. Studie zpochybňují představy o scholastice jako homogenní tradici založené na aristotelském dědictví. I když aristotelismus má mezi scholastiky významné postavení, na myšlení této doby silně působí také platónská a augustinovská tradice. Čtenář se v jednotlivých příspěvcích setkává s prolínáním a vzájemným soupeřením aristotelských a platónsko-augustinovských myšlenek. Platónská a augustinovská tradice zdůrazňuje roli pozornosti při vnímání, extramisní chápání zraku, metafyziku světla, teorii iluminace a perspektivu první osoby. Naopak aristotelská tradice se zaměřuje na ontologii vnímatelného předmětu, jeho kauzalitu, roli prostředí a klasifikaci vnitřních smyslů. Tímto způsobem se ukazuje komplexnost a rozmanitost myšlení v rámci scholastiky, což přispívá k hlubšímu porozumění filosofickému diskurzu této doby.