Šárka Lojdová Bücher

V knize, která vznikla na základě přednášek pronesených v rámci prestižního cyklu na počest A. W. Mellona, se americký filozof Arthur C. Danto vrátil k jedné z nejprovokativnějších tezí, které pronesl, totiž že umění dospělo ke konci. Tento konec v jeho pojetí neznamená, že se umění přestalo vytvářet, ale že v šedesátých letech 20. století opustilo tradiční dějiny založené na pokroku. Pokud tomu tak je, vyvstává otázka, jak o současném umění přemýšlet jinak než v pojmech tradičního narativu. Tato publikace představuje v určitém smyslu odpověď: uvažuje o úloze muzea, roli estetiky, nutnosti změnit charakter kritiky, a především o svobodě, kterou přinesl pluralismus umění.

Arthur Coleman Danto (1924–2013) patřil k nejvýznamnějším postavám analytické filozofie umění 20. století. Jeho texty o ontologii a historické podmíněnosti umění měly nesporný vliv na to, jak o soudobém umění uvažujeme. Tato studie se zaměřuje na Dantův přístup k definování umění. Neomezuje se však pouze na výklad jednotlivých charakteristik umění, ale klade si za cíl doložit, že Danto podstatu umění spojuje s tzv. zkušenostní dimenzí. Oproti tradičnímu čtení, které zdůrazňuje sémantický rozměr Dantovy definice, argumentuje, že Danto dlouhodobě zastával názor, že umělecká díla mají nejen obsah, ale také schopnost vyvolat na straně vnímatele emocionální reakci, potažmo proměnit jeho náhled na svět.

Klasická Wollheimova úvaha o umění zvažuje zásadní otázky, které se týkají reprezentace, výrazu, stylu, významu umělcova záměru a historické povahy umění. Přestože text vyšel poprvé v roce 1968, je dodnes vnímavým a podmanivým uvedením do filosofických otázek spojených s uměleckými díly a s klíčovou úlohou, jakou hrají v naší kultuře a společnosti. Díky autorově porozumění teorii umění, kritice, vnímání a povaze estetické hodnoty je tato práce jedním z nejvlivnějších děl o estetice, která se ve dvacátém století objevila.